Pouze svobodní lidé mohou nést odpovědnost - z rubriky "Svoboda po lžičkách".

Míra, do jaké lidé přirozeně důvěřují svým vlastním úsudkům a schopnosti vypořádat se s běžnými záležitostmi života, je spolehlivým vodítkem k tomu, jak svobodnou společnost budou tvořit. 

Naprostá většina etatistů (včetně mne ještě před pár lety) neboli lidí věřících v nezbytnost existence vládnoucí třídy - státu, která údajně zajistí pořádek ve společnosti, zastává tento postoj: "Nejsem to konkrétně já, kvůli kterému je nutné, aby někdo určil co je "správné" a co je "nesprávné". Já věřím, že vím, jak bych se měl chovat.  Problém je v ostatních.  Většina ostatních lidí to neví, a proto je třeba, aby existovala autorita, která bude mít moc a prostředky tyto lidi umravnit.”  Všichni se tak chtě nechtě stáváme "otroky systému" současné doby ve kterém se dá utéci před odpovědností tím, že delegujeme odpovědnost za svá rozhodnutí na někoho jiného, v tomto případě na zvolené politiky.  To, že si tím podkopáváme svou svobodu si nechceme připustit.   

      Víra v politickou státní autoritu je moderním náboženstvím dneška, která je navíc umocněna představou, že možnost hlasovat, znamená mít možnost ovlivnit běh událostí.  Rázem jsou demokratické volby v očích občanů něčím legitimním, správným a normálním. Nástrojem k zodpovědné občanské participaci ve společnosti. Víra v autoritu udělá z voleb něco, čeho se budou občané dobrovolně a aktivně účastnit. Jejich konkrétní volba je nepodstatná, důležité je, že otevřená účast ve volbách přestala býti “kolaborací s nepřítelem”, ale stala se vznešenou politickou občanskou uvědomělostí, známkou vzdělanosti a zájmu o “politické dění”. Nic lepšího si vládnoucí elita nemůže přát.

Od malička jsme vedeni a vychováváni tradičním školstvím tak, že v masové společnosti je obtížné uvěřit v lidskou svobodu.  Trhy jsou prezentovány jako projevy zvířecího pudu v níž jeden chce přechytračit všechny ostatní a lidé jsou vykreslováni jako sobecká, nealtruistická zvířata, která mohou žít jen pod dohledem státu, protože altruismus a spravedlivá spolupráce jsou jim cizí.  Vědomě či nevědomě jsme učeni, že citlivost a emoční projevy jsou známkami slabosti a je třeba je skrývat. Ve výchově je to evidentní zejména u chlapců. Známou repliku „chlapi nepláčou“ někdy ve svém dětství slyšel asi každý z nás. Je to hrubá záplata na emoční trauma dítěte. Nejen že není porozuměno nenaplněným potřebám, ale je potlačena velmi důležitá, čistě lidská, dovednost. Tak se nemůžeme učit svým citům naslouchat ve snaze jim porozumět, ale učíme se je potlačovat, ignorovat, bojovat s nimi. Nikdy jim neporozumíme, což zakryjeme fasádou přemrštěné bravury, riskování, násilí, snahou dominovat ostatním a angažovaností ve válkách.   

Lidské emoce jsou autoritami zneužity a lidé jsou přesvědčeni, že když budou věřit státu, bude učiněno dobru a spravedlnosti zadost. Lidem důvtipně není umožněno zvolit jinak. V době, kdy dospějí do věku, ve kterém jsou schopni koncepčně uvažovat, je státismus tou nejsamozřejmější samozřejmostí. A to je nefér. Poměr sil a vlivů je po mnoho let vývoje mladého člověka nakloněn v neprospěch svobodě, a později proto vyžaduje velké úsilí k “odprogramování” zpět k pomyslnému neutrálnímu rozcestí, aby byl schopen nezaujatě pohlédnout na lidskou civilizaci a její potenciál.