Sociální spravedlnost

Sociální spravedlnost nepatří do kategorie omylů, nýbrž do kategorie nesmyslů.  (Hayek : Právo, zákonodárství a svoboda.)

      Sociální spravedlnost,  tak jak se používá dnes, není sociální ve smyslu společenských norem, tj. něčeho co se v průběhu společenského vývoje vyvinulo jako obvyklý způsob individuálního jednání, ale jde o představu určitých jedinců, která má být společnosti vnucena.  Právě odvolávání se na termín "sociální", který má působit na celek společnosti, nebo na zájmy všech členů této společnosti, vede k tomu, že tento termín postupně získal převládající význam morálního souhlasu. 

Přechod od malé skupiny k velké, nebo otevřené společnosti a nakládání s každým člověkem spíše jako s lidskou bytostí než jako s přítelem, nebo nepřítelem, vyžaduje omezení rozsahu povinností, které máme vůči ostatním. 

Slovní spojení "sociální spravedlnost", není nevinným výrazem dobré vůle vůči těm méně šťastným, jak to většina lidí pravděpodobně pociťuje, ale stalo se nečestnou narážkou, že bychom měli souhlasit s požadavkem lidí, hájících svůj zvláštní zájem.   Evangelium sociální spravedlnosti míří totiž na mnohem nižší city:  na odpor vůči lidem, kteří jsou na tom lépe než my, nebo jednoduše na závist.

Nemůže být žádný morální nárok na něco, co může existovat jen díky rozhodnutí jiných, riskovat své zdroje, aby to něco vytvořili.   Ti co mají moc, sociální spravedlnost prosazovat, se ve svém postavení opevnili tím, že  výdobytky sociální spravedlnosti udělují jako odměnu, za poskytnutí této moci. 

Sociální spravedlnost se tak stává ideologickým nástrojem s morálním statusem, který dokáže přesvědčit většinu méně úspěšných, že je správné ty úspěšné okrást. Úspěch se tak dnes stává proviněním za který je třeba řádně zaplatit.

"Když se rabování stane způsobem života pro skupinu lidí, časem si pro sebe vytvoří právní systém, který to autorizuje a morální kód, který to glorifikuje."

Frederic Bastiat  -  někdy kolem roku 1840