Pokud by měla mít Evropská unie svůj unijní svátek, navrhloval bych 7. 10. Tento den v roce 1571 jsme zvítězili nad rozpínajícím se islámem a uchovali křesťanský charakter Evropy pro další staletí.
Na 7. 10. připadá výročí vítězné bitvy u Lepanta, v níže křesťanská Evropa zvítězila nad rozpínající se Osmanskou říší. Byla to rozhodující bitva mezi křesťanstvím a islámem, která znamenala uchování křesťanského charakteru Evropy v dalších staletích. Turci měli početní převahu, technicky ale zaostávali. Papež Pius V. vyzval k modlitbám a ustanovil následujícího roku na tento den svátek Panny Marie Vítězné (později Panny Marie Růžencové). Podobných střetnutí bylo v historii mnohem více, vzpomeňme bitvu u Vídně 11.–12. září 1683. Z ukořistěných tureckých děl byl roku 1711 odlit zvon Pummerin pro Svatoštěpánský dóm.
Ať se to komu líbí či ne, Evropa vyrostla na křesťanských kořenech. Křesťanství určilo charakter evropské kultury v užším i širším slova smyslu; např. idea univerzity a školství, věda, listina základních práv a svobod, sociální péče atd.
Zvláště po brexitu se hovoří o tom, jaké perspektivy má evropská integrace. Diskuse nad budoucí podobou Evropské unie se často vedou o míře spolupráce mezi členskými státy a tím i změně v jejich suverenitě. Veřejnost má zvláště u nás pochyby o významu aparátu EU a efektivitě činnosti jejich orgánů, těžkopádnosti evropské legislativy atd.
Evropská unie byla založena s cílem zajištění míru v Evropě, jedním z nástrojů k tomuto byla intenzivnější hospodářská spolupráce mezi členskými státy. Myšlenka to není špatná, když se s někým spolupracuje a obchoduje, již se s ním hůře válčí; partnerství a vztahy v osobní rovině jsou též určitou prevencí proti vzniku válečných stavů.
Současný postup evropské integrace tedy moc nenapovídá tomu, že by vyhlášení celoevropského svátku panovala shoda a 7. 10. byl jako unijní svátek vyhlášen. Navíc by měli mnozí obavu z toho, co tomu řekne Turecko. Vzpomeňme, jak těžko se Turecko vyrovnává s otázkami arménské genocidy a jak se už pouhé její přiznání promítá do mezinárodních vztahů s Německem.
Nicméně právě vědomí společných kořenů, společné historie, zkušeností nutnosti stmelit se k obraně proti společnému nepříteli a hájit společné ideje jsou důležitým evropským tmelem. Mnohem důležitějším, než integrační procesy. Naopak popírání společných kořenů přispívá k chaosu a rozkladu.
