Největší problém ČR? – Nejsou děti!

Zvláště v předvolebním období se veřejná diskuse, jejímiž aktéry jsou především politické subjekty se svými prezentacemi, zabývá definicí největších problémů naší země.

I tato veřejná, kolektivní definice těch největších výzev ale probíhá s omezením délky následujícího volebního období. Negativní trendy, které budou mít dopad za více let či dokonce generací tak zůstávají přehlížené. Patří k nim otázky životního prostředí či vývoje populace našeho národa. Dnešní jevy se svou zpětnou vazbou projeví až za mnoho let. Ovšem trendy jsou zřejmé, nakonec již dnes začínáme sklízet, co bylo v před desetiletími zaseto.

Vezmeme-li v úvahu tak banální, ovšem podstatné, tvrzení, že náš stát je tvořen lidmi žijícími na území naší země, nemohou nám být demografické charakteristiky lhostejné. Od struktury a počtu obyvatel se odvíjí ekonomická síla a dostupnost práce jako výrobního prostředku, obranyschopnost země či potřebnost péče o spoluobčany v pre- a postproduktivním věku.

Demografické ukazatele jsou jednoznačné, i přes mírně pozitivní trend v posledních letech dnes na jednu matku statisticky připadá 1,5 dítěte – což nestačí k zachování velikosti ani optimální věkové struktury populace. Dalším z faktorů, který ovlivňuje populační dynamiku, je také věk matky při narození dítěte. Tato měřitelná proměnná má také velký vliv na to, zda populace roste či klesá. Je faktem, že z řady příčin se ukazatel dlouhodobě zvyšuje, což má opět negativní trend k vývoji populace.

Populační propad má řadu příčin, nakonec se s obdobným vývojem můžeme setkat v řadě evropských států. Jmenujme alespoň ty nejdůležitější příčiny.

Pokles velikosti populace souvisí s tím, že už neplatí základní nastavení poslání lidského jedince. Oženit či vdát se, založit rodinu, mít a dobře vychovat děti. Toto neotřesitelné poslání platilo jako výzva pro mladé lidi po generace, až do nástupu modernity, kdy se postupně začalo zpochybňovat. Jistě, i v evropské křesťanské kultuře zůstávala část populace svobodná, například kněží, řeholníci či řeholnice (například nemocniční sestry). Jejich posláním ale bylo podílet se na chodu společnosti a napomáhat těm, kdo měli ve společnosti reprodukční roli. Když svatý František z Assisi založil ve středověku řád bosých bratří (a sv. Klára jeho ženskou větev), měli tak velký počet následovníků, až se světec obával vyhynutí lidstva. Založil proto terciáře, kteří žili v manželství. Ovšem zpátky do naší generace.

Krize tradiční rodiny

Rodina založená na svazku muže a ženy je přirozeným prostředím pro rození a výchovu dětí, ale i vytváření mateřských a otcovských vzorů. Na demografický propad tak má vliv také krize tradiční rodiny, mateřských a otcovských rolí – výše uvedené funkce rodiny jsou často zpochybňovány, mnohdy i cíleně, ideologicky. Rodina je dnes chápána úžeji, často bez mezigeneračních vazeb a struktur. Řada dětí se rodí do neúplných rodin, kde se nesetkávají s mužskými vzory a matky samoživitelky mají přirozeně méně potomků.

Mladí vyrůstající v neúplných rodinách a absenci vzorů fungující rodiny pak ztrácejí odvahu a motivaci pro budování partnerství a zakládání rodin vlastních. Pokud už partnerství vznikají, jsou navíc často prožívána virtuálně. V éře individualizmu a singles je trendem se nevázat, a to nejen na jednoho životního partnera, ale stále častější je trend záměrné izolace od celé společnosti.

Posilování role státu na úkor přirozených funkcí rodiny

Rodina bývala základní ekonomickou jednotkou, význam rodiny spočíval i v zajištění ekonomiky šířeji pojaté vícegenerační rodiny, domácnosti. Jednoduše řečeno: rodiče se starali o děti, v jejich stáří jim to zase děti vracely. Díky rozbujení systému nejrůznějších sociálních dávek na sebe tuto roli a tím i zodpovědnost přejímá stát. Jistě, stát tím sleduje například větší mobilitu či disponibilitu pracovní síly. Ovšem, stát často svou roli strážce materiálních hodnot nezvládá, ale to by bylo jiné téma. Jedním z důsledků je, že pak schází ekonomická motivace k zakládání a soudržnosti rodiny – a ta je přirozeným prostředím, do kterého mohou přicházet děti.

Podtrženo a sečteno, krize rodiny a demografický propad spolu úzce souvisí.

Tendence uzavírat manželství spolu s rozhodnutím mít děti je bezesporu dána hodnotovou orientací, ovšem rozhodování v těchto oblastech ovlivňuje ji i nastavení politiky státu, především v oblasti plánovaných příjmů a systému zdanění či státní sociální podpory. Jsou lidi, kteří se obávají mít více dětí z ekonomických důvodů – a jejich obavy bývají reálné.

Ano, i v dnešní společnosti jsou rodiny, které se rozhodly mít více dětí. Jejich rozhodnutí souvisí s hodnotovou orientací směrem k rodině a vztahům, navzdory převažující materiální orientaci společnosti. Mít více dětí totiž znamená více se uskromnit. Ženy „ztrácejí“ roky se svými dětmi, tím i možnosti budovat kariéru a v materiálně orientované společnosti i společenskou prestiž, možnost pracovního uplatnění. Stávají se více závislými na manželovi, a to i v důchodovém věku. Ženy, které svůj život obětovaly výchově více dětí a odcházejí v dnešní době do penze, mají mizerný důchod!

Obdobně jako v případě řešení výzev životního prostředí je zde určitá naděje spočívající ve změně orientace k nemateriálním hodnotám. Pravdou ale je, že demografický propad tyto rodiny s více dětmi nevytrhnou.

Jednou z příčin menší porodnosti je také neplodnost manželských párů, která má bohužel narůstající trend. Mnohdy souvisí s odkládáním doby pro založení rodiny.

Pokud by panovala shoda, že pro zajištění dalších generací a budoucnosti naší země je důležitá role tradiční rodiny – což bývá často zpochybňováno – zbývá ještě udělat další krok. Začít rodinu ze strany státu podporovat. Současný systém podpory ze strany státu dělá ale často pravý opak. Nejsou ojedinělé případy, kdy se mladí nechtějí vzít jen z toho důvodu, že by přišli o část příjmů. Sociální dávky se pro některé vrstvy obyvatel stávají hlavním zdrojem příjmu, což je přece také špatně. Rozumnější cesta je formou daňových úlev a pomoci rodičům. I přes dílčí kroky naší vlády za poslední roky, podpora rodiny je stále nedostatečná. Rodiny s více dětmi jsou ekonomicky velmi ohroženou skupinou.

Téma bývá pravidelně na pracovním stole politických elit. U ekonomických zájmů ze zorného úhlu potřebností lidí v produktivním věku, čili dostatku pracovní síly jako výrobního prostředku. Dále z pohledu ekonomické produkce, která by za několik let či desetiletí zajistila životní potřeby starších generací. Uvažovanými nástroji k řešení jsou zvyšování důchodového věku či řízená migrace. Oproti Německu se tradičně ohlížíme po Ukrajině spíše, než přistěhovalcích z Turecka či jiných islámských zemí. Ovšem: řešit úbytek populace migrací je přece naprosto špatně! Události posledních let navíc nastavily jasné zrcadlo naivním idejím multikulturalizmu.

S dopady demografického propadu se jako starosta potýkám dnes a denně. Zaměstnavatelé si stěžují, že mim už dnes chybí pracovní síla – a bude hůř.

Pokud státu záleží na jeho budoucnosti – pokud nám záleží na naší budoucnosti – pro začátek by stačilo alespoň přestat diskriminovat tradiční rodinu.