Když dáte člověku rybu, nakrmíte ho pouze pro tento den. Když ho ale naučíte ryby chytat, nasytíte ho na celý život.
Mně se stal v Africe příběh takřka biblický, který toto přísloví naplnil. Lovil jsem ryby u řeky Bílá Volta. Domorodci opodál se pokoušeli lovit bez úspěchu s oštěpy. Voda byla kalná. Odešli s prázdnou. Já měl štěstí.
Po dvou hodinách v klidu u řeky jsem se s čistou hlavou vracel do kempu. Přes rameno udičky, v ruce košík s několika rybami. Cestou na mě narazil typický africký loudil. Žebrák, bezdomovec, těžko říct. Naznačoval, ať mu dám jednu rybu. Má prý hlad.
Hlavou mi blesklo výše uvedené přísloví. Ten den jsem ještě nevykonal žádný dobrý skutek, jinak bych se s ním nebavil. „Dobrá,“ řekl jsem. „Dnes ti jednu rybu dám, jako zálohu. Zítra se tu sejdeme a pomůžeš mi při chytání.“ Nepřišel. Měl asi strach, že by musel pracovat.
Po čase jsem potkal dalšího loudila a opakoval se stejný scénář. Chtěl rybu, protože měl hlad. „Přijď zítra odpoledne k vodě,“ řekl jsem mu. „Budeš mi pomáhat a pak za odměnu dostaneš rybu.“ Příští den ten muž skutečně dorazil. Pomáhal mi a něco se přiučil – chystal návnadu a hlídal pruty. Večer dostal rybu. Několikrát jsme si to zopakovali. Byl celkem zručný.
Když jsem odjížděl, dostal ode mě dvě udičky jakoby do nájmu, do doby než se vrátím. Když bude mít úspěch s rybolovem, může mi je zaplatit a udičky budou jeho. Jinak mi je vrátí. Zaplatil.
Ptáte se asi, proč jsem mu ty udičky nedal? Věc bez ceny je v Africe bezcenná. Lidé si jí neváží. Tento muž nedostal dar. Věděl, že bude muset zaplatit, a proto se snažil. Přesto vydělal. To největší bohatství totiž dostal zadarmo: know-how, jak ty udičky používat.
