Zoufalá ČÁST II.

Vpochodovali jsme s Drobkem prosklenou recepcí Petrovy firmy jako zjevení. Recepční si nás prohlédla jako nezvyklé sousoší a zeptala se, koho má ohlásit.

„Art z hradu Grabštejna s doprovodem!“, ohlásila jsem Drobka jeho civilním jménem. Recepční zavrtěla hlavou a pokynula mi k výtahu. Bylo evidentně jen dílem překvapení, že mě pustila dovnitř i s poskakujícím vlkodavem, který ve výtahu zcela nearistokraticky vyrobil bobek.

Pochválila jsem ho, neb jsme byli na nepřátelské půdě a jeho chování se také dalo vyložit jako zjevný projev loajality. V horních patrech Petrovy firmy jsme způsobili nebývalý rozruch. Asistentky začaly zběsile v úzkých sukýnkách pobíhat v uličkách mezi kójemi, pánové se otáčeli od počítačů a věnovali mi dlouhé zaujaté pohledy a já ťukala vysokými podpatky v rázném rytmu napříč firmou.

Cestu mi zastoupila bělovlasá žena středního věku. „Pokorná“ řekla bez špetky pokory a já řekla „Zoufalá“ bez špetky zoufalosti.

„Co pro Vás mohu udělat?“ řekla paní Pokorná, Petrova obávaná šéfová, stroze a fixou namalované obočí jí přísně vyskočilo vysoko na čele.

„Byla byste tak laskavá a předala Petrovi nebo Marice tuto tašku.“ řekla jsem co nejrozhodněji a předala rázné Pokorné igelitovou tašku se zjevným obsahem.

Paní Pokorná, distingovaná dáma s perlami na krku vzala igelitovou tašku s odporem mezi palec a ukazováček a my dva se otočili k odchodu. Z výtahu vystoupil Petr s dlouhonohou černovláskou v zatraceně nevkusném zelenkavém svetříku. Drobek mohutně štěknul a mocným skokem roztrhl brunetě punčochy. Poslední, co jsem spatřila mezi zavírajícími se dveřmi výtahu bylo Petrovo překvapení, když spatřil svojí šéfovou s taškou svých slipů v náruči. O téhle souhře okolností se mu jistě nezdálo ani v nejšílenějších snech.

----

Před branami městského parku jsem Drobka pustila z vodítka a posadila se zmoženě na lavičku. Při pomyšlení na tu jeho krasotinku mi do očí znovu stouply slzy, které zastavil až nedaleký kvikot. Vběhla jsem v sametových lodičkách na orosený trávník, podjela mi noha a už jsem se válela na zádech. Kvičení nabylo důvěrných tónů a neustávalo. V ohromném strachu o to zlotřilé štěně jsem se vymrštila s vyvrknutým kotníkem a rozpajdala se směrem k tomu nářku. Drobek ležel na boku na trávníku vedle zahradního traktoru, brečel psím pláčem a kolem něj obíhal hystericky nějaký údržbář.

„Skočil mi tam, skočil mi pod kola!“ vykřikoval plešatý chlapík a máchal nervózně rukama! „Drobečku!“ skláněla jsem se v slzách nad kvičícím štěnětem a prohlížela mu hlavu a packy! „Skočil mi tam, to není pes, to je kůň!“ křičel děda v údržbářských montérkách a já věděla, že od něj se pomoci nedočkám. Popadla jsem vřeštící 25 kilové štěně do náruče, vyzula lodičky a bolavými kroky pajdala k silnici. V kabelce na zádech mi do kroku kokrhal mobil. Máti se chtěla určitě zeptat, jestli jsem na procházce.

U silnice jsem sundala sametové sako a položila na něj štěně s vyplazeným jazykem, které vypadalo jako v bezvědomí. Kokrhající mobil jsem utišila jedinou větou. „Mami, teď opravdu NE!“ a vytočila číslo taxislužby. V mžiku a snad zásluhou mého topu s hlubokým výstřihem zabrzdil tak trochu smykem u cesty malý černý Opel. Plakala jsem a nebyla schopná slova. Z mobilu se opakovaně ozýval hlas asistentky taxislužby. Z černého auta vyskočil chlap jako hora, otevřel kufr a naložil do něj bezvládného Drobka, otevřel sedadlo spolujezdce, popadl mě do náruče, posadil a už jsme jeli. V šoku jsem nebyla schopná racionálně uvažovat. Mlela jsem páté přes deváté a nevím, co z toho ten člověk pochytil.

„A pak jsem jí přinesla ty jeho slipy!“ a „Ten zahradník říkal, že to je kůň“, brebendila jsem zoufale stále v slzách a auto zatočilo kousek od Břevnovského kláštera ostrým smykem do zatáčky k pěkným vilkám.

„Známý je zvěrolékař, uvidíme, co se dá dělat!“ řekl náš zachránce, prudce zabrzdil a vyběhl z vozu. Zazvonila jsem na zvonek soukromé veterinární ordinace a náš spasitel mohutným krokem odstrčil sestru ze dveří. Když přistálo to velké nemotorné Drobkovo tělo na stole ve vyšetřovně, rozplakala jsem se strachem a úlevou zároveň. Ani jsem nezaznamenala, kam se vypařil náš zachránce.

„Jó ten pes má tuhý kořínek!“ pronesl bodrý obtloustlý zvěrolékař Zvěřina, když ho Drobek k večeru láskyplně kousl do dlaně.

„Přes noc si ho tu necháme a zítra si pro něj přijeďte!“ prohlásil zvěrolékař a mně spadl kámen ze srdce.

Byla jsem bosa, moje sametové lodičky zůstaly kdesi v parku. Poprosila jsem sympatickou sestru o zapůjčení jakékoliv obuvi a vyfasovala plastové žabky. Do ruky jsem té baculaté zrzce vtiskla červený šátek Dolce a Gabbana. Byl to rozhodně nejlepší kauf jejího života.

Belhala jsem se k nejbližší tramvaji v natrženém saténovém topu, podvrknutém otékajícím kotníkem v zelených plastových žabkách velikosti 42 a po tváři mi stékala slza úlevy. 

----

Uléhala jsem s účesem hollywoodské hvězdy a vzbudila se jako člen skupiny Sex Pistols. Kotník přes noc natekl do ohromných rozměrů, které zcela vylučovaly vzpřímenou chůzi po dvou. Na záchod jsem se plazila po čtyřech se slzami v očích. Karmínová barva kotníku signalizovala průšvih a dvanáct nepřijatých vzkazů na záznamníku signalizovalo matčinu hysterii. Vysvětlit matce, proč sedím na záchodě s výronem kotníku a čírem na hlavě, zatímco mé sametové lodičky se povalují v centrálním parku, můj pes přejetý traktorem na veterině v Břevnově a Petr s jakousi Marikou v letadle do Thajska, bylo zcela nemožné. Shrnula jsem vše jednou větou. „Den blbec, mami! Den blbec!“

Nejsem vlastníkem auta. Řidičák jsem před deseti lety dostala z nějakých nadpřirozených příčin a od té doby jsem nedojela dál než za roh do hypermarketu a zpět. Kdybych tvrdila, že bez nehody, byla by to lež. Petr si ve svém obstarožním kočáře odvezl všechny své movitosti. O jeho veteránku se sice jako o movitě věci mluvit moc nedá, ale Petr vždy tvrdíval, že své první auto opustí teprve, až škodovka skutečně vydechne naposledy. Měli jsme jí rádi, Popelnici jednu. Jako komplic při stěhování mu tedy posloužila výborně! Ale co teď mám dělat? Jak si bez auta odvezu z Břevnova zraněného vlkodava?

Zavolala jsem Kamile.

„Čau Lucy, volal mi Petr, že jste se rozešli!“, řekla trochu rozpačitě kamarádka.

„No, už jsem se bála, že na tebe s telefonátem zapomněl!“ prohlásila jsem trochu jízlivěji, než by odpovídalo situaci, kdy od někoho chcete půjčit auto.

Kamila je moje spása! Za chvíli už jsme frčeli směr veterinární ambulance, a já jsem ze sebe konečně mohla dostat všechny emoce dvou uplynulých dní.

„Buď ráda, že s ním nemáš děti!“ řekla moje pragmatická kamarádka a já věděla, že má zatraceně pravdu.

Před veterinární klinikou stála kromě značky zákazu zastavení řada aut v úzkých rozestupech.

„Co je to za blbce? No takhle může zaparkovat jenom úplnej vůl!“ křičela nepříčetně Kamila, hystericky točila volantem a snažila se nacpat svojí samochodku do díry mezi auty, kam by se nenacpal ani velorex.

Ve chvíli, kdy Kamila s úlevou prohlásila: „Když se chce, tak to jde“, se ozval zvuk ohýbajícího se plechu, který důvěrně známe z filmu Titanik.

 „Doprdele!“ vykřikla jsem úlekem, ale z Kamilina výrazu obličeje čišel naprostý pragmatismus bez špetky překvapení. Distingovaně otevřela dveře a zcela klidně vystoupila. Vystoupila jsem v hrůzné předtuše také.

Na zádi černého oplu před námi se skvěl ostře zelený lak Kamilina omláceného stařičkého auta.

„Řekl sis o to, blbče!“ prohlásila Kamila zcela klidně na adresu černého vozu a sebevědomě odkráčela ke vchodu do veterinární ordinace.

„Máme tady koně!“ odstrčila Kamila sestru a hnala se se mnou v patách do ambulance.

Pan doktor Zvěřina s ovázanou rukou mě evidentně rád viděl. „Slečno Zoufalá, to jsem rád, že jste tady!“ vykřikl nadšeně a za vedlejšími dveřmi se ozval rámus padajících hrnců. „Váš pejsek bude muset nosit dva týdny límec kolem krku, šili jsme mu ránu na boku a nesmí si vytahat stehy, otřes mozku jsme vyloučili a jinak jsou to jen drobné oděrky na nohách!“ podíval se veterinář teskně na svou ovázanou ruku.

Rámus z vedlejšího pokoje sílil a tlumené vrčení nasvědčovalo dramatickému boji. Vzápětí se otevřely dveře a z nich se vyřítil pološílený Drobek s plastovým límcem kolem krku. Pokoušel se mi skočit do náruče, upadl a hystericky se válel po podlaze v touze sundat tu potupnou plastovou věc ze svého aristokratického krku.

„Připomíná mi to horor Vymýtač ďábla!“ prohlásila hlubokým hlasem Kamila a s pozvednutým obočím poklidně sledovala vykulené válející se tele házející provazy slin.

Před naším autem se sešel malý dav.

„To je váš vůz?“ ukázal na mě holí rtuťovitý dědek.

„No, v podstatě, náš no, vůz je to, viď?“ pokukovala jsem po Kamile táhnoucí za sebou pološílené vzpínající se štěně velikosti poníka.

„Vy jste to tomu člověku nabourala, paninko!“ zakřičel na nás dědek a dodal s dikcí soudce ústavního soudu „A já jsem to všechno viděl z okna, anžto jsem svědek!“ dodal nekompromisně a založil ruce bojovně na prsou.

„Co se děje?“ ozval se hluboký chraplák z okna nad ordinací a já poznala svého včerejšího zachránce. „Á, to jste vy slečno, tak pejsek vypadá dobře!“ zavolal chlápek z okna nadšeně a Drobek po něm radostně štěknul.

Okno se zavřelo a vše nasvědčovalo tomu, že se nás mohutný zachránce vydal pozdravit dolů osobně. V tu ránu mi to blesklo. Včerejší hrdina, ordinace, černý opl...Odřený černý opl, jeho opl! „No nazdar!“ vydechla jsem nahlas a za zády se ozvalo hluboké.“Zdar!“

„Koukám, že nevděk světem vládne!“ pohladil svou zdemolovanou karoserii hrdina včerejšího dne a mně se nahrnul do tváře nezvladatelný ruměnec.

Blábolila jsem už zase páté přes deváté, pokoušela se rozpačitě poděkovat za včerejšek a za hysterického mávání šrajtoflí naznačit, že jsem velkým dlužníkem, který je ochotný nést finanční následky své demoliční činnosti.

„A co takhle večeře slečno? Snad mi nedáte košem!“ přerušil moje zmatené šermování peněženkou a v očích mu zvláštně svítilo.

„Jo, večeře, samozřejmě, zvu Vás!“ zašermovala jsem naposledy peněženkou před jeho nosem a nacpala Drobka do kufru Kamilina auta.

Kamila nastartovala, zadkem svého auta ještě na rozloučenou přátelsky ťukla nabořeného oplíka a já jsem dětinsky zamávala z okýnka předvádějíc telefon u ucha na znamení, že se ozvu.

„Za dobrotu na žebrotu!“ povzdychla si Kamila bez špetky vlastního pokání.

„No to je naprosto neuvěřitelný! Ten člověk mi včera zachránil psa a já mu dneska zničím auto. Co bude dál!?“ rvala jsem si na předním sedadle vlasy a s hrůzou si uvědomila, že naprosto netuším, kde skončila zachráncova vizitka.

„Hele a jak on se vlastně jmenuje, co je zač?“ vyzvídala Kamča a já zjistila, že vím jenom o té šibalské hvězdě v jeho oku.

Večer proběhl klidně. Drobeček jako oficiální invalida považoval za legitimní mě na celou noc vystrnadit z postele. Spát jsem beztak nešla, otevřela jsem Petrův archivní exemplář argentinského červeného, který jsme přivezli před pár lety přímo z argentinských vinic. To byla dovolená jako víno! Milovali jsme se jako před lety i dvakrát denně! Propadla jsem střídavě vzteku a sentimentu a víno mi hořklo na jazyku jako vzpomínka na toho zrádce, plakala jsem a vystřihovala po vzoru amerických filmů Petrovu hlavu ze společných fotek. Drobek ze spaní utíkal a poštěkával a za oknem táhle pršelo.

Zachráncovu vizitku jsem objevila k ránu zapíchnutou mezi lístečky u telefonu. „Máte patnáct nepřijatých vzkazů“ hlásil ženský hlas záznamníku s překvapeným důrazem na slovo „patnáct“. Moje matka a Petr mi jako nerozlučný tandem zanechali patnáct důrazných žádostí o zavolání. Vytočila jsem matčino číslo.

„Lucino!“ zařvala do telefonu máti.

„Mami!“ zařvala jsem rozverně ve stejném tónu.

„Můžeš mi vysvětlit, co dělá Petr v Thajsku?“ vyprskla máti vyčítavě a dodala: „Včera mi volal, ale moc mi toho neřekl. Přerušilo se spojení. Proč se v týhle rodině já všechno dozvídám jako poslední!“

„Mami, Petr je v Thajsku s jednou vychrtlinou a budeš si muset zvyknout, ale tenhle člověk mi už práh nepřekročí! Jestli něco potřebuje, ať si zavolá třeba anděla strážnýho“ odříkala jsem mámě svou hořkou živnostní tragédii.

Matka se s mým partnerským neúspěchem smiřovala hořce.

Petra měla ráda jako vlastního a její monolog o tom, jak jsem nemožná a nejsem schopná si udržet chlapa nebral konce. Poté, kdy mi předpověděla budoucnost, jako staré panně odvržené společností, která bude žít jen se svojí tlustou starou kočkou, položila máti rozhořčeně telefon. „Se starou pannou se trefila zcela určitě,“ štípla jsem se před zrcadlem do svého slovanského stehna,“ale s tlustou kočkou jsi maminko vedle jak ta jedle!“ mrkla jsem na vlkodava rozpláclého v mé posteli a na chvíli mě zachvátila něha.

[to be continued]