Že prý neexistuje přátelství mezi mužem a ženou. Neexistuje prý dokonce ani ryzí přátelství mezi ženami.
Zřejmě proto, že jsem žena (a tímpádem odsouzena k osamocenému životu zcela bez přátel), ocitla jsem se sama na obědě. A jak si tak čtu o botách na klínu, roh stolu obsadili dva (ryzí) přátelé.
Ťukli půllitrem „chlapi sobě“ a v nastalém empatickém porozumění se začali svěřovat se svými nejhlubšími pocity ze zápasu Česko-Polsko.
„Sme je vyklepli“ zadunělo z půllitru.
Po notné chvíli se ozvalo souhlasné zašustění plesnivých vousů.
Téma tím bylo vyčerpáno.
Oba ryzí přátelé pak soustředěně pozorovali padající pivní pěnu, jakoby je ještě stále mohla něčím překvapit.
A vidíte, to my, ženy, nemáme. Jedna druhé totiž prý závidíme, vzájemně si schválně radíme neslušivé oblečení a před časem jsem se dozvěděla, že hezká holka se vždycky kamarádí s ošklivou holkou. Hezká vedle ošklivé vypadá hezčí a ošklivá zase tu hezkou používá jako vábničku na chlapy, které si pak odvede domů, když se s hezkou zpijí do němoty. Co s nimi, s opilci, potom dělá, mi není úplně jasné. I když by asi mělo, protože moje nejbližší kamarádky jsou jednoznačně kočky, a není tedy pochyb o tom, kdo z nás je vábnička a kdo komparativní karikatura.
Kdybych nebyla žena (a tedy neschopná prožít ryzí přátelský cit), byla by moje nejlepší kamarádka určitě Martina. Martinu jsem si vybrala 1. září 1990. Podle velikosti.
Pamatuju, jak jsem se s včelkou Májou na zádech křečovitě držela matčiny nohy a urputně se bránila socializačnímu procesu. „Jdi a vyber si kamarádku“ strkala mě krkavčí matka vstříc školní docházce. Silně krátkozraké (na což se přišlo později) vystresované dítě se zahledělo do nepřehledné změti dětských kebulí, nad nimiž se jako maják tyčila hlava barvy pomeranče. Vydala jsem se tedy instinktivně za světlem.
A pak jsme se chytly svorně za ruku a nechaly se kvůli Martinině výšce posadit do poslední lavice. O pár týdnů později už bylo všem jasné, kdo je tady šprt. Naše vystřelující pravice nenechávaly učitelku dokončit otázky. Martina obdržela kvůli neustálým úrazům přezdívku Krizoun, já kvůli podivným náušnicím (rodinný dar) přezdívku Pádlo.
Založily jsme v pubertě spolek RaM, jehož členové (my dvě) poslouchali Nirvanu. Učily jsme říkat papouška Pepíčka „Pepíček“ tak dlouho, až Pepíček (Pepinka) neuroticky snesl vajíčko. Nejlepší vložky byly s křidélky a nejlepší kluci v béčku. Martina je odjakživa matematický génius. Když jsem od ní ve dvanácti opsala test, nechtěně jsem se tím kvalifikovala na matematickou Pythagoriádu, kde jsem pak (oddělena širokou uličkou od své obvyklé inspirace) obdržela celý jeden bod ze 120 (patrně za podpis).
Martině jsem na oplátku psala slohovky, což jí ale nikdy nekvalifikovalo nikam. Naše symbióza byla pravidelně korunována prvotřídním vysvědčením, až do chvíle, kdy "Macek" ve dvanácti překvapivě dostal dvojku z tělocviku. Přišla krize! Jak jsem se o víkendu dočetla z nalezené pubertální korespondence z roku 1996, věděla jsem o tom, že dvojku dostane!. Věděla to i Irča a možná i Lucka. Kdo to Martině neřekl, byl zrádce. Navíc jsem Martině jako na potvoru nepopřála k svátku, protože mi Irča řekla, že má svátek jindy. S Luckou jsme se shodly, že to udělala Irena schválně, protože nás chtěla s Martinou rozdělit. No chápete to???
No a pak taneční. Marti-Marti, kdybychom to o přestávkách nestáčeli do pivnice U Mařenky, možná bych na plesích nepůsobila jako špatně promazaný stroj. Prázdniny v Německu, kde nás Beatris mučila hlady a my v noci kradly ze sklepa kondenzovaný mlíko. Běhávaly jsme v šestnácti kolem rybníka v pět ráno, pamatuješ? Vyběhala ses, ty potvoro. Těch 50 sekund letos na půlmaratónu máš u mě i s úroky! A lásky. Václav byl blbec, o tom žádná! Pak vysoká. Ty MATFYZ, já práva. Dva oddělené světy, dvě polokoule lidského mozku. A přesto (proto) se pořád máme.
Jsi pravděpodobně nejhezčí pojistný matematik v republice. Navzdory všem moudrům o ženách doufám, že vedle mě vyniká Tvoje krása a všechno nejlepší k svátku Ti přeju! Tak mi tu svatbu pěkně odsvědč, Krizoune. Tvoje Pádlo.
Pro Ona Dnes červenec 2012
