Když jsem ještě nevěděla, co chov malých lidí obnáší, plánovala jsem si, jak budu jednou se svými dětmi obrážet výstavy, číst jim Malého prince a celé hodiny rozmlouvat o přírodovědě, dokud z nich nevyroste laureát Nobelovy ceny.
Laureát, který veřejně poděkuje své matce za celoživotní zásluhy. Byly to plány bohulibé, ale naprosto mimo realitu.
Nyní už vím, že muzea jsou vhodná pouze ke klouzání po parketách a vyřvávání mezi pietně zachmuřenými zaměstnanci. Malý princ byl odvrhnut, protože nemá latexový oblek a svaly a vede divné řeči s kytkou. Hvězdářský dalekohled, mikroskop, sada malý detektiv, matematika hrou, to vše tvoří v pokojíčku nekonečnou šikmou věž, která se uctivě obchází. Žebříček popularity naopak neomylně vede sliz, vodní bomby, prdící balónek a pytlík s umělým smradem. Moje představa Nobelovy ceny se kvapně rozplývá. Za úspěch budu považovat, když z mých dětí vyrostou lidi, kteří nebudou hledaní Interpolem.
Ačkoliv sladit zájmové aktivity šestiletého superhrdiny a tříleté královny jednorožců je téměř nemožné, kulturní výlety za poznáním se setkávají se souhlasným odporem obou. Vítány jsou naopak herny a nejrůznější dětské festivaly. Čím víc lidí, řevu a cukrové vaty, tím líp. Občas, když se dívám do změti dětských těl páchajících sebevražedné veletoče za jekotu a kvílení mám dojem, že takhle nějak musí vypadat peklo.
Z těchto masochistických akcí si většinou odvezeme hyperglykémii a vtíravou dětskou píseň, které se nelze zbavit jinak než lobotomií. Nedávno jsme cestu na synův rugby turnaj umě propojili s návštěvou zábavního parku. Jak se říká „i cesta může být cíl“ a v tomto případě to tak málem dopadlo. Otázka „kdy už tam budem“ padla 159x jen na Štěrboholské spojce.
Kňourající tandem dětí na zadním sedadle jsme s manželem umravnili fingovaným rozhovorem, při němž jsme předstírali, že návštěva parku se pro nevděčnost ruší a jede se do muzea skla. Těžko si představit větší horor pro předškolní děti, než je výstava skleniček. Na zadním sedadle zavládlo hrobové ticho. Alternativa vitrín s broušeným sklem byla natolik děsivá, že celý den v parku oba mluvili spisovně a jedli tuny jablek. Ať žije český křišťál! Máme teď slušnou munici pro mravnostní kárná řízení.
Výchova se mi zřetelně vymyká a já se začínám spoléhat na to, že svůj díl odpovědnosti převezme stát. V září synáček nastoupil školní docházku. Po loňských seznamovacích třídních schůzkách je jisté, že na pedagogické půdě je svět ještě v pořádku. Učitelský sbor semletý nízkými platy a unavený vysokými ambicemi moderních rodičů během šedesáti minut zabil všechny naděje alternativních matek a otců.
A tak se na schůzkách dozvídáme, že děti během hodiny opravdu nemohou odpočívat na gauči, budou se učit psát psací písmo, číst české knihy, počítat za pomocí konzervativní matematiky (podle které je 2 a 2 stále 4) a k obědu budou mít rajskou polévku i přesto, že jistý Teodor k ní pociťuje odpor.
Dozvídáme se také, že rodiče se dnes běžně dožadují konzultací v neděli večer v obýváku učitelek, posílají na inspekci hanopisy pokud jejich ratolest dostane čtyřku a učitelům tykají. Webové stránky školy jsou umístěny na nesmyslné internetové adrese, protože tu odpovídající koupil jeden tatínek a snaží se jí řediteli školy lukrativně prodat. Některé matky se dožadují účasti při hodinách, přičemž extrémem byla jedna, která doprovázela svého pubertálního syna na hodiny ještě v sedmé třídě. Nepředpokládám, že by mu to mezi spolužáky zajistilo valný respekt.
Tak si říkám, že opravdová řehole je práce pedagoga. Za mizerný plat ti lidé denně bojují za budoucnost našich rozjívených a rozmazlených dětí. Pevně věřím, že vědí jak na to. Mají mou plnou důvěru a podporu. A tak tímto veřejně činím závazek, že budu využívat pouze konzultačních hodin, budu respektovat školní řád a prdící balonek zabavím a vydám až na konci školního roku.
Krásné léto všem, učitelům zvláště.
---pro Ona DNES---
