Není podstatné, kdo má pravdu, ale komu je za pravdu dáno. Tato stará sofistická teze by se dnes dala pochopit asi takto: Nezáleží na tom, co umíš, důležité je to dobře prodat. Sofistika moderní doby je nemilosrdná a v top ten hitparádě nejvíce společensky ceněných vlastností se usadila asertivita, drzost a průbojnost. Povím Vám, co mě skutečně položilo na lopatky.
Stojím v metru u tyče (u které se lze mimochodem také velmi dobře prodat) a v ruce žmoulám všelijak počmáranou učebnici, do které jsem před měsícem investovala velkou část své brigádní výplaty (a tím pádem i velkou část sebezapření). ,,Nazdárek!“ vyruší mě hlasitý pozdrav. Přede mnou stojí můj bývalý spolupracovník Honza, kterému se mezi personálem pro jeho dlouhé vedení říkalo nejprve Blesk, později nenápadně Hrom, a nakonec Blbec.
,,Ahoj B..Honzo“ pozdravím mile. Sluší mu to. Šedý oblek, červená kravata, kufřík. Dokonce klobouk! Asi jede ze zkoušky říkám si naivně a matně vzpomínám, jestli Honza někdy něco studoval. ,,Jedu dneska vo mastný tyči! Jsem boural včera“ vypadne z něj s pohrdavým tónem. Dnes jsem za bleska já. Až po chvíli mi dojde, co znamená ona jízda o mastný tyči a spontánně se pouštím tyče. Pak už jen smršť informací. Honza seknul se svým několikaletým studiem prvního ročníku jakési sociální vědy a rozhodl se, že papír nepotřebuje. Honza je teď manager! Jediný papír, který ho zajímá totiž tisknou v České národní bance.
Během stanic Anděl, Smíchovské nádraží a Radlická, které se mnou nanejvýš znechuceně absolvoval jsem byla poučena o tom, kolik stojí oprava přední masky Fordu a že do Japonska má smysl letět opravdu jenom v létě.
Když jsem stála na perónu a dívala se jak odjíždí, vrcholně zhnusený samotnou institucí hromadné dopravy, opřený křečovitě kapesníkem o dveře, vstoupil do mě pořádný vztek!
Při dlouhém zírání na své rozpadající se polobotky se mi hlavou prohnalo lecos, ale jen zlomek unese literární podobu. Myslela jsem na Kristýnu. Promovala s červeným diplomem na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Na promoci se smála jako vítěz. O několik měsíců později už měla výraz poraženého. V jedné z pražských nemocnic zašívá lidem ruce, nohy, hlavy 10 hodin denně 5 dní v týdnu a v pracovní smlouvě má napsáno 0,1 úvazku. Nic lepšího nesehnala. Za 2500 Kč měsíčně se žít nedá. Musí však vydržet a čekat, jestli jí po nějaké době nezvýší úvazek, jak slibují. Řadu mých dalších přátel, kteří se dali na lékařskou dráhu čeká to samé. Nemocnice nemají peníze na to zaplatit absolventy.
Jak je tedy možné, že tahle společnost má dost peněz na to platit naškrobené panáky? Ekonomická hodnota lidí na trhu práce se ani náhodou neodvíjí od jejich reálné užitečnosti. Co si kdo „namele hubou“, to dostane. V žádném případě nemám v úmyslu pranýřovat schopné právníky, manažery, ekonomy, tedy lidi, kteří mají na trhu práce reálnou hodnotu. Stejně tak nelze spravedlivě srovnávat schopnosti dobrého advokáta, lékaře nebo např. tlumočníka. Vysvětlete mi prosím Vás ale někdo, odkud se berou takoví Honzové se svými drahými auty? Jak to, že člověk, který na sobě roky dře, aby mohl zachraňovat lidem srdce, plíce, mozky nemá pomalu co do úst, zatímco hejsek, který na sobě nikdy ani za mák nepracoval, nic neumí, neví a nevymyslí se má jako vepř v obilí? Kde se vzali všichni Ti dvaadvacetiletí „manageři“? Co vlastně dělají? … Je mi z toho smutno. Za sebe a hlavně za všechny Kristýny, které to doufám nevzdají i když k tomu mají spoustu dobrých důvodů.
