Už týden jsi doktor medicíny. Dmu se pýchou a už předem nenávidím zdravotní sestřičky, které ti budou na nočních službách vařit kafe. Vidíš, uteklo nám to spolu, až je to k neuvěření.
Znáš mě jako holčičku. Bylo ti devět, seděl jsi v lavici u okna a díval se na mě jako zmoklý kokršpaněl. Sebral jsi všechnu svou odvahu a čest a vložil jí do upatlaného dopisu na čtevečkovaném papírku. Smál by se Ti Cyráno i Romeo, smála by se Ti možná celá třída. Dumala jsem tenkrát nad tou nabídkou nehynoucí lásky a dopisem si zakládala Záhadu hlavolamu. Pamatuješ? Ještě dneska se oba smějeme při vzpomínce na to, jak jsem k tobě domů přišla vyjednávat o podmínkách našeho vztahu. Lásku jsem kategoricky odmítla a jako kompenzaci ti nabídla, že spolu založíme klub na způsob Rychlých šípů. A tak jsem četla a četla a ty jsi psal jiným.
Odešli jsme na gympl a já už ti nenosila úkoly, když jsi marodil. Propadala jsem totiž zoufale ze všeho, co zavánělo matematikou, chemií a fyzikou a ty jsi mě zachraňoval a na lavičce v parku vtloukal do mé retardované hlavičky všechny ty vzorce tolik podstatné pro život. A já se vztekala, a nechápala, že když člověk přeskakuje po střechách vagónů rozjetého vlaku, tak nespadne do díry mezi vagóny. Nechápu to dodnes. Vždycky na dušičky jsme o půlnoci přelézali zeď olšanského hřbitova, strašili se a podepisovali smlouvu s ďáblem o našem celoživotním přátelství. Třetí rok nás zatkla hlídka a my měli co dělat, abychom je přesvědčili, že nejsme zfetovaní satanisti, ale medik a právnička v prváku. Opíjeli jsme se spolu a četli stejné básníky, plakali nad našimi zlovolnými láskami a zborcenými vztahy, scházeli se na kopci Makču-Pikču a stříleli si z autorit a spolužáků. Roztlačovali jsme naše první auto. Škodovce jménem Popelnice jsme namalovali na kapotu veliké zelené oči.
Odmaturovali jsme už jako pár. A kdy to začalo? Možná už tou milostnou depeší? Máme my vůbec nějaké výročí? Pro celoživotní přátelství se hledá špatně.
Milovala jsem Tě, když jsi mi poschovával v knihkupectví citáty v knihách. Byl to řetězec, hotová opičí dráha a já běhala mezi čtyřmi patry a smála se jako blázen. V Ginsbergovi byl lísteček s citátem z Apollinaira a tam zase úryvek z Viana. Našla jsem tě před restaurací Koruna, protože cesta končila v knize Horečka, kdy hlavní hrdina Jan chodí na polívku do Koruny.
Milovala jsem tě, když jsem si před tvými zraky vyrazila o těžké kovové dveře přední zub, a tys mě vezl k zubaři a tvrdil, že to skoro není vidět.
Miluju tě, když vyhraju šachy a oba předstíráme, že to byla fair play.
Miluju tě vždy, když mi podáváš kapesník, hajzlpapír, prášek, zrcátko, svůj zubní kartáček, svoje tričko a poslední kousek chleba v horách.
Milovala jsem tě i když se mi do ruky zasekla karabina a ty jsi mi z té obrovské výšky přistál u nohou. Chvíli trvalo, než jsi mě pustil zase k lanu.
Tak jen doufám, že spolu potáhneme za jeden provaz ještě hodně dlouho. Slibuju, že už tě nikdy nepustím.
Je pozdě, a ty jsi v noci v práci a ..
A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle
kreslí
malé nepochopitelné obrázky
V. Hrabě
