Taková, jaká jsem

Fejeton o tom, že láska není jenom tak a že princové nejsou vůbec.                                                   

Je třeba přizpůsobit se nabídce.

Ještě v pubertě jsem žila v iluzi, že se jednoho dne zjeví mého srdce šampión, který mě bude mít rád takovou, jaká jsem. Ve svých plastických představách jsem byla ochotná částečně ustoupit z požadavků na barvu koně a velikost kytice růží. Zůstával však požadavek, aby miloval mou vrtkavou náladovost, zvrácený smysl pro humor a dobře skrytou duševní i fyzickou krásu.

Když mi bylo sedmnáct a roztodivně zmalované spolužačky zažívaly již několikátou plavkovou sezónu zavěšené do školních krasavců, čekala jsem s umaštěným myším mikádem v hnusném svetru s pandou ve školním parčíku na toho pravého již poněkud netrpělivě. Nepřijížděl. Když přese mě ve třeťáku začala v hodině chemie kolovat milostná pošta celé třídy, došlo mi, že takovou jaká jsem mě nebude mít rád fakt nikdo.

Zahodila jsem buddhistickou literaturu a koupila si řasenku a prezervativ. Moje o rok mladší dlouhonohá a dlouhovlasá sestra, která sice nečetla Kanta ale uměla to s tužkou na oči jako nikdo, mi tehdy dobromyslně půjčila oblečení a zasvětila mě do tajů kosmetického minima. Ještě ten večer jsem jí přebrala krasavce JH. Byl vysoký, svalnatý a mluvil o americkém fotbale. Jenom o americkém fotbale. Poslouchala jsem ho, smála se všemu, o čem se dalo předpokládat, že to byl vtip, a za odměnu mě tenhle sportovec na schodech od metra definitivně vyřadil ze seznamu nepolíbených.

Pak jsem chodila s hudebníkem, hrál na piáno jako Duch svatý a já předstírala, že jsem druhý Рахманинов (Rachmaninov :) a ve strachu, že někdy někde potkáme opuštěný klavír jsem se doma šprtala etudy a začátky strašně složitých symfonií. Od všeho jsem uměla dvanáct prvních taktů. Dál jsem nikdy nedospěla, protože utekl s flétnistkou (nebo na co to ta osoba hrála!). Před mými zraky se zjevil filosof a intelektuál. Ale to už jsem byla ponořená v dějinách antické filosofie, vtírala se nenápadně na vysokoškolské přednášky filosofie člověka a kulturní antropologie a v dopravních prostředcích šprtala nesrozumitelné myšlenky evropských filosofů, které jsem pak jakoby mimochodem upouštěla před svým milým. Když jsem zjistila, že je mnohem více než mými filosofickými citáty fascinován jakousi duševně plochou ale jinak hojně obdařenou spolužačkou, zahodila jsem Schopenhauera a koupila si vycpanou podprsenku.
Na tu jsem ulovila svého dosavadního milého. Neutekl ani když zklamaným poplácáním odhalil tu krutou lež. Zůstal se mnou i když zjistil, že od všech symfonií umím jen dvanáct taktů a že o evropské filosofii vím asi tolik, co o americkém fotbale. Nevzal nohy na ramena, ani když odhalil můj zvrácený smysl pro humor a vrtkavou náladovost. Má to jeden háček, je to fanatický sportovec extrémistického sebevražedného typu. A tak pořád někde visím, někam padám a někde balancuji nad dvoukilometrovou propastí. Jeho láska ke mně je přímoúměrná intenzitě mých svalových křečí. Před měsícem jsem běžela půlmaratón. Když mě na osmnáctém kilometru předběhl vyzáblý vysmátý chlápek s dětským kočárkem a jakýsi maskot v medvědí kožešině, dostala jsem podezření, že mě kromě kolenního kloubu definitivně opustil i zdravý rozum. V cíli jsem dokonce v záchvatu hypoglykémie vyrvala jakémusi zoufalému závodníkovi z ruky banán a nacpala si ho do pusy jako divé zvíře. Můj milý se už notný čas spokojeně protahoval pod tribunami a když jsem k němu opírajíc se o diváky dotáhla své vyhozené koleno, zeptal se mě vyskakujíc do výšky bezelstně, jak jsem si zaběhala.

Před pár dny jsme běželi noční orientační běh v Hostivaři. Vítr sfoukl všechny svíce na stanovištích a my se dvě a půl hodiny brodili řekou a ostrým ostružiním v absolutní tmě. Milý ržál blahem nad tím dobrodružstvím a vrhal se do útrob černých houšin s vervou prehistorické veverky. Já plakala uprostřed hustého půlnočního lesa s pavoukem na rameni a tloukla umírající baterkou o strom. Záhada Blair witch je proti tomuhle nočnímu běhu pohádka na dobrou noc.

Včera bylo prvního máje, lásky čas. A zatímco hrdliččin zval ku lásce hlas a borový zaváněl háj, já jsem vyšlapávala neuvěřitelný krpál na horském kole, potila krev a kolem mě projížděly troubící kamiony. Ano, došlo i na romantiku, když mi můj milý do mé třesoucí se ruky v polovině trati vrazil kopeček kokosové zmrzliny. Pak mi několikrát ujel, vrátil se a v obrovském kopci mě objížděl ve velikých kruzích. Nesnášela jsem ho a šlapajíc na "srabácký převod" takřka na místě jsem se zapřísáhla, že už s ním nikdy nikam nejedu, nešlapu a neskáču. A tak jsem se na konci května přihlásili na triatlon a jsme součástí expedice na Mont Blanc.

A zaplaťpánbůh za to, že mě Ti chlapi nemají rádi takovou jaká jsem! Mám důvodné podezření, že bych seděla umaštěná v parku ve svetru s pandou a na piáno, knihy a sportovní kecky by sedaly tuny a tuny prachu.

Pro Ona DNES, květen 2010