Syrový pohádkový horor aneb Pohádka o žluté pricezně pro otrlé

Za dalekými horami a dolinami, moři a oceány, tam, kam loď nedopluje, oko nedohlédne a myšlenka nedoletí, žil byl starý a nemocný král Bolehlav. Když bylo Bolehlavovi sedm a po dlouhé nemoci vyšel s chůvou na procházku, přistála mu mezi očima zbloudilá dělová koule a od té doby trpěl náš král po mnoho let nesnesitelnou migrénou, provázenou halucinacemi tak silnými a věruhodnými, že v knihách o nich psáno nevidět!

Častokrát vídávaly ho služebné hrávat Člověče, nezlob se proti neviditelnému soupeři, poskakovat po parketách s kordem v ruce či vyhrožovat obrazům svých předků.

Když se ale při státní návštěvě svlékl do naha a skočil na záda velvyslanci ze sousední země, vykřikujíc: ,,Přináším Vám lásku!”,rozhodli se jeho rádcové zbavit krále svéprávnosti. Bolehlav, ačkoli nebyl ani trochu ženat, měl dceru Banánu.

Nikdo v království netušil, jak k dítěti přišel. Jednoho rána se jednoduše z královské komnaty ozval dětský pláč a od té doby Bolehlav vytrvale tvrdil, že mu dítě na okenní parapet položil jakýsi zelený kašpárek. Nicméně dcera Banána rostla jako z vody, až uplynulo dvacet let a z bezzubého uzlíčku se vyloupla krásná, mladá, lehce nažloutlá krasavice, jaké v šírém okolí obdoby skutečně nebylo.Bolehlav však již delší dobou trpěl utkvělou představou, že má dcery dvě a podle toho se k Banáně taky choval. Dostávala dvojité porce jídla a pokud je snad někdy obě nesnědla, lamentoval Bolehlav a vyčítal chůvám, že ty jeho holky zase drží nějakou nesmyslnou dietu. K narozeninám dostávala dvoje stejné šaty a když jí král zaplatil hodiny zpěvu, vyžadoval, aby zpívala dvojhlasně. Také čtyřručky na klavír daly chudince Banáně pořádně zabrat, o hodinách stolního tenisu ani nemluvě. Lidé v království Banánu litovali, ale nikdo se neodvážil králi sdělit krutou pravdu.

Po oné ostudě s velvyslancem, byl král donucen abdikovat a svěřit vládu své jediné dceři. Nemohl se však rozhodnout, které. Proto rozhodl, že království dostane ta dcera, která přinese svému milovanému tatíčkovi krásnější dárek.

Banána měla tak jako tak království v kapse, ale přesto přemýšlela, čím by svého tatínka potěšila. Procházela se po městečku a popěvovala dvojhlasně národní písně tak libě, že opilci vylézali z hospod a prasata z žita. Ale nebyla by to vůbec žádná pohádka, děti, kdyby se neobjevil drak!Ve chvíli, kdy si Banána při skoku přes zděšenou kozu natrhla o rohy punčošku a neočekávaně se ocitla v lidově demokratickém hnoji, slunce se zatmělo, neboť ho celé zakryl děsivý stín, který se poněkud komíhavě přibližoval.Opilci zalezli do hospod, prasata do žita a děti za pec. Jen Banána se dál rochnila v krásně lepkavém kravím produktu a přemýšlela, zda by se ona hmota nedala využít k tvorbě nádobí. (Banána totiž, milé děti, trpěla takovým neduhem. V dětství ztratila čich, když jí schizofrenický otec vykapal ucpaný noc tekutým dusíkem, určeným dnes k vypalování bradavic, dříve k upalování čarodějnic.) Naše Banána se tedy rochnila v kupě hnoje s neméně velkým nadšením, než s jakým se v něm povalují domácí zvířata…zvláště pak sedmihlaví draci. Ano, tušíte správně.

Právě ve chvíli, kdy se Banána rozhodla vstát a vrátit se se vzorkem této užitečné hmoty do zámku, přistál na rynku obrovský (ale skutečně monstrózní) drak sedmihlavý (pterodrachus heptamus z řádu žahavců) a omámen libou vůní se před konsternovanou princeznou nejprve uklonil všemi sedmi hlavami postupně a uchopiv ji mezi svých pětapadesát stoliček, vzlétl s nebohou Banánou k nebesům. Princezna se nebránila, neboť jakýkoli protest by mohl vést k nepříjemné fraktuře, neřkuli exitu. O půl páté dorazil drak s polomrtvou Banánou (nesnášela výšky) k neznámému ostrůvku zvanému Evropa a v půl sedmé se poněkud chaoticky zřítil i s princeznou kamsi, kde dnes leží země Maďarská.

Na místě dopadu se vytvořil ohromný kráter, ze kterého začala tryskat průzračná voda.Voda vystříkla tak vysoko, že černoušci až v jižní Africe začali zběsile děkovat bohům deště a v rámci rituálních obětí málem vyvraždili vlastní kmen. Na malém ostrůvku, uprostřed vzniklého jezera, které se na Banáninu počest začalo jmenovat Banánon (Maďaři jej postupně zkomolili na Balaton), prožila Banána v podstatě celý zbytek svého života.

Jistě se ptáte, milé zvídavé děti, proč nepřijel nějaký princ na bílém koni a Banánu nevysvobodil? Inu, to máte tak:Princů je málo a je-li už nějaký, je starý a má bradavici, a není-li starý, má nějakou ošklivou nemoc a není-li starý a nemá-li ošklivou nemoc ani bradavici, nevlastní bílého koně. Na světě vlastně existuje jen jeden jediný zdravý princ na bílém koni bez bradavice a to je Bajaja (nechvalně proslulý svými trapnými vtípky s koktáním).O princezně Banáně se doslechl, přes hory a doly, dorazil k balatonskému kráteru, ale uviděv tehdy již padesátiletou Banánu, kterak v mohutném revmatickém předklonu vytírá kráter s kýblem v ruce, přehodnotil svůj plán usadit se, a v nejbližší hospodě zahájil úspěšnou dráhu opilce.

Ptáte se , co na zmizení své dcery řekl Banánin otec – tatíček král Bolehlav? Dal si studený obklad, promluvil se svou oblíbenou čajovou konvicí a byl rád, že má alespoň jednu holku doma a otázkou dědictví už si tedy nemusí lámat svou královskou hlavu.