Jó, před měsícem, to mi bylo ještě hej! Vidím to jako dneska. Květnové ráno vonělo mátově a tak trochu po jahodách a já jela do práce ve staromódních květovaných šatech. A ty šaty za mnou vlály na jezdících schodech v metru a protijedoucí pánové se usmívali. Usmívala jsem se taky a klopila cudně zrak jako Lída Baarová a Grace Kellyová.
A pak už byl konec a schody mě vyvezly na světlo a já se zastavila na sluníčku a romanticky se zasnila. A jak tak čumím do blba, zastínila mi slunce dlouhá postava a vytrhla mě z tranzu.
„Slečno, vidím, že máme nějaké to kilíčko navíc!“ zubil se na mě asertivní středoškolák v kravatě.
Polkla jsem na sucho a koukala na něj s otevřenou pusou.
„Víte, co je to kultura těla?“ pokračoval.
Zírala jsem na něj s pohledem, který naznačoval, že nerozumím slovu „kultura“.
„My tu máme takový program, který Vám pomůže!“
„Pomůže!“ zopakovala jsem vykuleně.
Vrazil mi leták a rozeběhl se za těžce obézní dámou k Tescu.
Co – že ?!
Na letáku stálo „tučným“ písmem: „Máte nadváhu a jste zoufalá!?“ Stála jsem na Národní třídě a najednou jsem měla nadváhu a byla jsem hrozně zoufalá. Vysmrkala jsem se do letáku a vydala se na Václavák. Celou dobu jsem pozorovala svoje stehna. Proč si vybral z celého davu právě mě? Obézní myšlenky mě obsedantně kazily celý den.
V práci jsem si dvakrát přepočítala BMI a přistihla se, jak zadávám do Googlu: „BMI 22,23 nadváha“ a pozoruju zadky svých kolegyň. Večer už vím, že budu jíst jenom vaječné bílky, protože všechno ostatní je zlo a že sportovat třikrát týdně je fatálně málo!
Pak jsem celý květen strávila shrbená nad lampičkou v poloze „zoufalý šprt“, živila jsem se nápojem Kamikaze, medvídky, kyselými rybičkami a když jsem si ohlodala dva dny před státnicí asi za půl minuty všechny nehty, došlo i na různá psychofarmaka.
A pohyb? Pohybu jsem měla spoustu! Tedy pokud se sezení na gymnastickém míči počítá jako sport. Studentská zoufalost dožene člověka až na pokraj samotného lidství. Když jsem po státnici vylezla na denní světlo, nepotkali byste ztrhanějšího chudáka. Kruhy pod očima takové, že by mě pandy v zoo vzaly okamžitě do party. Kolem okousaných nehtů stopy zvýrazňovačů, ve vlasech samovolně vzniklý dred. Kalhoty visící na kyčelních kostech. Takhle nějak jsem si vždycky představovala Monte Christa před tím než se dostal z basy. A jak se tak šinu z fakulty s indexem v ruce a třese mnou zimnice na koho nenarazím. Můj homosexuální kamarád Pavel křičí už z dálky:
“Božínku kočičko tobě to sluší! Ty jsi kost a kůže! Panečku, ukaž se mi!“a už mě otáčí a okukuje. A já se přiblble culím a lichotí mi to.
A pak bylo ráno a já se pomalu začala sbírat. Česnečka, horká vana. A jak jsem se tak koukala na tu trosku v zrcadle, jak si zálibně prohlíží propadlé břicho, tak to najednou přišlo jako osvícení z nebe. Co je to za svět, kde normální holka, co má ráda bramborový knedlíky a uběhne v klídku 12 km vyfasuje leták o nadváze. Co je to za svět, kde „kost a kůže“ zní jako lichotka?
PS: A stejně se mi ty prvorepublikový herečky líbí ze všeho nejvíc! Vsadím se, že Adina, Lída i Nataša taky jedly knedlíky !
PPS: Tento článek bych chtěla věnovat své krásné kamarádce, která už měsíc jí jenom rozmixovanou mrkev, a včera mi její zoufalý stín řekl slabým hlasem, že už jí od ideální váhy dělí jen střevní chřipka.
