Určitě znáte tu starou reklamu, kde vnadná krasavice vyleze na náměstí z taxíku a přibouchne si cíp letních šatů dveřmi od vozu, který odjede a ona zůstane na náměstí ve spodním prádle. Pochoduje potom nadšeně v kalhotkách mezi lidmi a vášnivě si hladí opálené rameno. Myslím, že je to reklama blbá a ani užívání Betakarotenu by mě rozhodně nezachránilo před strčením hlavy studem do kašny. (Taky se nedá očekávat, že by na mě celé náměstí obdivně hledělo a závidělo mi opálenou pokožku.)Já se tak nějak nedopatřením odhaluju každou chvíli.
Od té doby, co jsem si to před pár lety pochodovala přeplněným sídlištěm se sukní vzadu zastrčenou pod baťohem jsem pevně věřila, že se mi nic horšího nestane. Tenkrát mi až na schodech v paneláku malý chlapeček řekl: “Pani, je ti vidět zadek!“. Při ohmatání silónového zadku jsem mu musela dát za pravdu. Od té chvíle mi uctivě vyká a jelikož neexistuje nic horšího než obnažený slovanský zadek v silonkách, koupila jsem si samodržící punčochy.
Mylně jsem se domnívala, že od samodržících punčoch se dá očekávat, že budou jaksi "samy držet". Stály mě majlant a neodhadla jsem velikost. (Mám sklony se podceňovat) Jela jsem na jednu důležitou schůzku a rozhodla se zapůsobit francouzským šarmem. Ten mi měla zajistit vypreparovaná vlna nad čelem, baret a krátké námořnické šaty. Sebevědomí zase samodržící punčochy, které jsem s vypětím všech sil přicucla na svoje stehna. Vagón metra byl přeplněný a tak jsem zaujala místo u zadních dvěří a pozorovala, jak působí můj francouzský šarm na cestující. Padesátník naproti přejel zálibně očima mojí námořnickou sukni a jeho manželka mu nasupeně zakryla výhled.
Postupně jsem na sebe upoutala pozornost dvou protějších lavic, student v sáčku na mě pomrkával zcela nezakrytě. A pak metro cuklo a mě ze stehna vystřelila samodržící punčocha ke kotníku. Několika cestujícím cukaly koutky a dvě dámy empaticky zrudly. No co jsem měla dělat. Předklonila jsem se v sukni, ve které se nikdy nesmíte předklonit, a začala štelovat tu mrchu zpátky. (A kdo neví, kam se připevňují samodržící punčochy, tak hodně vysoko) Supěla jsem v tom předklonu a vlna nad čelem mi zvlhla potem. Cestující napjatě hleděli, jak to dopadne. Druhá punčocha vystřelila na jezdících schodech a paní za mnou se mě v úleku snažila obalit svým kabátem.
Když jsem pak v restauraci vstala od stolu a odcházela na toaletu, vystřelily obě naráz a já se tam došourala tučňáčím krokem následována tázavými pohledy hostů. Od té doby zásadně na boso!
Co by to bylo za povzdech, kdybych nevzpomněla na ples na Žofíně, praskla mi tam tenkrát kostice plesových šatů a já jsem statečně dotančila v točícím se davu s jedním prsem na svobodě, což nezapomněl zvěčnit ze všech úhlů fotograf, který pak nabídku fotografií z plesu vyvěsil na internetu. No děs, a asi před dvěma lety jsem zaspala, stihla na sebe hodit jenom svetr se zipem a utíkala k metru. Do té doby jsem pod svetr vždycky nosila tričko nebo tílko, takže se mi nikdo nemůže divit, že jsem si ho ze zvyku v metru u tyče krátkým škubnutím zipu celý rozepla, spatřila svůj odraz v okně a pak se asi minutu v podprsence pokoušela nacpat ten zobáček zipu do zapínátka. No ostuda.
Ale proč na to teď masochisticky vzpomínám? Všechno tohle jsou hrůzostrašné zážitky, které jsem úspěšně vytlačila do podvědomí a zůstaly by tam navždy nebýt dnešního rána.
V devět jsem se vydala k úvěrové poradkyni. Chtěla jsem ji přesvědčit, že potřebuju posunout datum čerpání úvěru z organizačních důvodů a ne proto, že jsem holá řiť, což podle mě úvěrářka už tuší. Oblíkla jsem se jako vytížená solventní manažerka, jenže jsem netušila, že se nám před vchodem do paneláku kviklá pátý schod.
Zvrtla jsem si kotník, vyletěla v krátké sukni do vzduchu a přistála v překrásné roznožce před partou ukrajinských hochů, kteří před domem vykládali z auta nějaké dlaždice a překližky. Jeden z nich mě sebral ze země a bylo vidět, že můj trojitý salchow natlakoval partu ukrajinských hochů na pokraj výbuchu smíchu. Udrželi řehot na uzdě a já si opucovala zadek, sebrala jsem kabelku a úvěrové papíry a začala se tvářit jako dáma. Po deseti krocích směrem k úvěrářce jsem pohrabem kabelky zjistila, že jsem bez peněženky a dokladů.
Proplížila jsem se za zády ukrajinské party zpátky do domu, tiše odemkla a vyzvedla na kuchyňské lince peněženku. Po cestě výtahem dolů jsem znovu zuřivě kontrolovala obsah kabelky v podezření, že nemám mobil. Vylezla jsem z domu, pátý schod se se mnou obligátně zhoupl a následoval trojitý salchow (tentokrát nedotočený).
Ležela jsem s vyhrnutou sukní pod schody a parta Ukrajinců chvíli zírala na to déja-vu a pak propukla v nezadržitelný záchvat smíchu.
K úvěrářce jsem, trochu napadajíc na levou nohu, dorazila s lehkým zpožděním. Zpátky to bylo horší, plížila jsem se zadním sklípkem.
A teď na ně koukám, na kluky ukrajinský, jak radostně pobíhají před domem a vynášejí odněkud krámy do popelnic.
Myslím, že koš vynesu až zítra.
