V patnácti jsem hrozně toužila po sportovních botách NIKE. Každý, kdo ve třídě něco znamenal, měl sportovní boty NIKE. Já jsem měla kecky MIKE. Jejich zcela zjevně asijský původ mě uvrhl do propasti třídních asociálů. Můj sociální status však nedojal žádného člena rodiny, který disponoval kapitálem. Má rodina totiž vždy dbala spíše na duchovní hodnoty, což Vás v patnácti vážně hodně štve! A tak jsem šla na brigádu. Při loupání hor cibule v nemocniční kuchyni za 30 kč na hodinu jsem za čtrnáct dní vyprodukovala slz jako běžná hysterka za celý život. Od těch dob podporuji fair-trade.
V šestnácti jsem byla buddhistka, psala jsem dlouhé nesrozumitelné básně a toužila jsem po svetru z Nepálu. (Kdo mezi buddhisty něco znamenal, měl svetr z Nepálu!) ,,Hledáme sympatické, komunikativní lidi pro kreativní a dobře ohodnocenou práci“, stálo v inzerátu.
Když jsem o dva dny později stála kostýmu kuřete na parkovišti v Průhonicích, byla jsem jednoznačně to nejsympatičtější a nejkreativnější kuře ze všech!
V sedmnácti jsem chtěla být hosteskou. Měla jsem interní informace, že hosteska stojí v pěkném kostýmku na veletrzích a usmívá se na kolemjdoucí pány. Cítila jsem, že pro to mám vlohy. Ve stanovený čas jsem dorazila do smluveného nákupního centra společně s dalšími dvěma slečnami. ,,Tohle si oblečte“, podávala nám supervisorka projektu tyrkysový hadřík.
Když jsem spatřila svůj obraz v zrcadle malé kabinky, do očí mi vyhrkly slzy. Tyrkysové minišaty velikosti 36 na mně praskaly ve švech a bylo nanejvýš pravděpodobné, že zezadu neplní funkci oděvu. To nejhorší však mělo přijít. ,,A ještě tohle“, hýkla supervisorka a v kabince přistály kolečkové brusle. Už jste někdy jezdili polonazí na bruslích po obchoďáku a rozhazovali mentolové žvýkačky? Ne? Doporučuji, pánové, o které jsem brzdila, byli štěstím bez sebe.
Po této zkušenosti jsem nabyla dojmu, že nic horšího mě nepotká. A skutečně, téměř rok jsem pracovala jako operátorka, kamelot, pochůzkář, administrativní výpomoc, skládačka bonbónů do krabic vánočních kolekcí a podobně.
Po roce přišla nabídka zajímavého přivýdělku. Z inzerátu jsem sice rozuměla jen slovu ,,propagace“, ale odměna se zdála být sladká. V sedm ráno jsem stála u obchodního domu Kaufland na Kladně. Po profesionálním telefonátu ze strany agentury jsem nic nenechala náhodě. Šedý kostýmek, lodičky s podpatkem, nafoukané mikádo. V sedm patnáct se otevřely dveře a v nich stála slečna, v každé ruce obrovský černý pytel ze kterého koukaly jakési krajky. ,,Chceš být Mozart nebo Bavorská žena?“ přivítala mě úsečně.
Polomrtvá studem jsem v paruce z bílé plsti a červených pumpkách bloumala po obchodním domě s košíčkem Mozartových koulí. Fiží u krku mě hrozně škrtilo a chtělo se mi brečet. Po nějaké době jsem se rozhoupala k činu. Skupinka puberťáků stála u regálu s alkoholem.
„Už jste ochutnali Mózartovy koule?“ ozvalo se tiše za nimi. Otočili se a propukli v huronský kolektivní smích. V lakovaných dvaačtyřicítkách s mašlí se špatně utíká!
PS: Kamarádka Lucka mi vyprávěla, že na jakémsi veletrhu v Brně stálo auto s jeřábem, na kterém visela obrovská obruč. Na obruči byli na špagátech za pas zavěšeni v pětimetrové výšce andělé – brigádníci. Jak čas běžel, andělé se přestávali hýbat a nakonec už jenom odevzdaně viseli. Vedle Lucky stál jakýsi koordinátor projektu s vysílačkou, do které zavelel: „Anděly odvézt.“ Auto s jeřábem a anděly zajelo za roh. Po skončení jakéhosi programu jeřáb s anděly zase přijel. Zlaté koule!
