Vždycky se lépe začíná, než končí. Začátky jsou radostné, plné euforie a nadšení pro věc…konce pak hořké nebo přinejmenším hořkosladké. Když dočítám poslední stránku dobré knihy, bývám hluboce a sentimentálně smutná. S filmy to mám podobně, a to i když hlavní aktéři vyhrají taneční soutěž, Willy skočí a Lassie se vrátí na místo.
Pamatuju si na svůj první záchvat smutku ze šťastného konce. Bylo mi jedenáct, žmoulala jsem půjčenou VHS kazetu s Nekonečným příběhem a řvala jako Amina, protože jsem milovala Atreje a protože mi po závěrečných titulcích došlo, že na pražské sídliště létající pes Falco pravděpodobně nepřiletí a já místo bojování proti fantazijním potvorám s Atrejem po boku budu muset do školy na očkování proti tuberkulóze.
Draze státem naočkovanými plicními sklípky jsem pak od střední svědomitě filtrovala cigaretový kouř. Cigaretové dýchánky tisíce a jedné noci. Nejlepší je ta ranní na balkóně! Nebo ta ve dvě ráno na Újezdě, když jdete zasněženými ulicemi z flámu. Kouř z pusy do pusy. Do you have lighter, please. Where are you from? Mezi kuřáky před budovami, zastávkami, školami vzniká zvláštní pouto sdílené slasti. Inu, tenhle konec bude opravdu hodně hořký až sentimentální.
Ten konec začal nějak takhle. Na jaře jsem se rozhodla pěstovat bylinky. Viděla jsem to totiž v časopise Dům a zahrada. Nadšeně jsem vysadila bazalku, pažitku, řeřichu a velikonoční zrní se šťastným zajícem na obalu. Každé ráno jsem na truhlík s láskou vylila půl konvičky na vodu, pak jí postavila na plotnu a ze zbytku uvařila kafíčko. S ranní cigaretou jsem se pak kochala pohledem na svůj spokojeně prosperující mikrokosmos. A pak jsem jednou ráno uvařila vodu, s láskou jí vylila na všechny svoje vzrostlé bylinky a s cigaretou a hrnkem kávy plující po hladině ledové vody tiše pozorovala, jak se kouřící zelené hlavičky sklání přes okraj truhlíku.
Z bylinkového truhlíku se pak stal popelník. Zátiší s hnijící bazalkou, obrázkem vysmátého zajíce s pomlázkou a lesem zapíchaných cigaret zdobilo jako dekadentní symbolika svěžího jara naše obyvákové okno několik měsíců.
A pak jsem přestala kouřit. Viděla jsem totiž v hospodě nevěstu, jak si propálila závoj. Upřímně řečeno, byla to taková ta frivolní, zmalovaná nevěsta (a od „nevěstky“ jí odlišoval v podstatě jen ten závoj), ale jak se tak v tom bílém opírala o bar, v ruce Startku, reliéf nevěsty nasávající žváro v oblaku smradlavého dýmu na mě zapůsobil víc, než když mi Ministerstvo zdravotnictví vyhrožuje smrtí.
Krabičku Marlborek škodící spermatu jsem věnovala kamarádce, která prý na stará kolena nehodlá přestávat s kouřením ani začínat s chlapama. Vyhodila jsem velikonoční nikotinový truhlík, aby mě zoufalost nepřemohla po nocích vyhrabávat a dojíždět nedopalky. A přihlásila jsem se na web, ze kterého mi každý den chodí motivační e-maily. Takže třeba vím, že jsem se sice v uplynulém měsíci pohádala s většinou svých přátel, ztloustla tři kila a v práci jsem pro nesoustředěnost způsobila sérii neřešitelných katastrof, ale mým plicním sklípkům je už mnohem, mnohem lépe. Bezva.
Tak jen doufám, že do jara, ze mě nebude tlustej, opuštěnej, nezaměstnanej bezdomovec, kterej ze zoufalosti začne zase kouřit. Doufám, že to všechno vydržím. Doufám, že až se bude snášet sníh na Malou Stranu a mně bude teskno po obláčcích dýmu, budu dost silná na to minout trafiku. Doufám, že v restauracích zakážou kouření. Doufám, že mi na jaře vyrostou bylinky. Doufám, že z vlastní blbosti neumřu dřív, než musím!
Dokud doufám, dýchám.
