Tento článek jsem napsala v šestnácti letech. Buddhistka a fanatička :) Našla jsem ho v počítači a docela se mi líbí.
Rok 2000:
Informace. Svět je dnes v zajetí informační exploze. Žijeme v době mobilních komunikátorů, internetu, v době bleskových e-mailových zpráv a technologií, jež nám umožňují poznat celý svět z křesla před obrazovkou našich televizorů a osobních počítačů.
Je libo trocha zábavy? ,,Tví přátelé jsou přece tam, kde je GO!"hlásá jeden z reklamních sloganů. Proč tedy vstávat od televize, vždyť stačí tak málo?!! Jediným stisknutím tlačítka klávesnice se ocitáme uprostřed žhavé diskuse teenagerů z celého světa.
Člověk moderního věku je denně zahlcován bulvárním a informačním tiskem, ze všech stran se na něj valí často odporné a vtíravé reklamní šoty, hudba, která určuje rychlost naší chůze v obchodních domech obrovských formátů. Všichni známe ranní dav pánů v kvádrech s kufříky a šustícími novinami pod paží, dětí s barevnými komiksy a chichotajících se slečen skloněných nad časopisem ,,který moderní dívka prostě musí mít!"
Je to tak a když nad tím přemýšlím, mám takový pocit, že se stáváme pomalu ale jistě loutkami na šňůrkách médií a reklamních kampaní. Když večer vyhlédnu z okna, stěna protějšího paneláku ozářená stovkami namodralých světýlek mě přivádí na myšlenku, jak žalostně málo stačí dnešnímu člověku k spokojenosti. Všichni ti lidé pláčí u romantických večerních filmů, koušou si nehty u amerických trillerů , denně zachraňují životy společně s lékaři Chicago hope či vyšetřují nejnovější případy detektiva Perryho Masona. Naše nálady a emoce drží v rukou ředitelé televizních stanic a je dost smutné s jakou vděčností přijímáme každý předhozený žvanec (často povrchní) zábavy.
Dívám se na blikající okna domácností a představuji si, co by se za zdmi těchto obýváků dělo, kdyby najednou vypadl proud a všechny ty ,,požírače fantazie" by naráz zhasly. Myslím, že by zavládl chaos, zmatek, možná i pláč (bylo to zrovna tak napínavé!). Podle mě už si lidi odvykli trávit čas spolu, co víc, my už neumíme trávit čas ani sami se sebou. Kam se poděly večery za pecí, babiččino vyprávění, noci nad pohádkovou knížkou? Kde jsou černé hodinky, příběhy statečných rytířů, povídky o lásce a básničky láskám?
Myslím, že naše civilizace má jeden velký problém! Ztrátu fantazie. My totiž nežijeme, my jsme ,,žiti".Je to zvláštní obrat, ale zdá se mi vskutku výstižný, neboť to, co člověka dělá člověkem jsou jeho představy, fantazie a sny, bez kterých se stáváme kdykoli nahraditelnou schránkou dat a informací. Je mi smutno, když si uvědomím, že dnešní dítě už skoro neotočí v ruce knížku. Zápis do čtenářského deníku si přece může stáhnout z internetu! Nač ztrácet čas!
Ještě dnes si vzpomínám na rozpaky s jakými jsem přibližně před deseti lety držela v ruce svoji první ,,opravdovou"knížku. Byl to Neználek na cestách se svou partou veselých kamarádů, který mi ještě dlouho dováděl pod víčky a jenž se stal mou první kapitolou v řadě pročtených večerů a probdělých nocí. Následovala éra tzv. ,,foglarovek". Musím se pousmát při vzpomínce na svá roztřesená kolena, kdy jsem společně s Rychlými šípy bloumala po strašidelných Stínadlech a pod peřinou s baterkou luštila záhadu hlavolamu hluboko do noci. Mezi řádky jsem byla jedna z nich. Hrdinka dobrodružných a tajemných příběhů kluků a holek ve skautských košilích, Indiánka Mayových románů o jezerech plných pokladů i dobrodruh uprostřed pralesa, který kdysi zasadil J.Verne a po letech vyrostl právě v mé hlavě.
Žila jsem dva životy. Přes den slušná školačka s aktovkou…kdo by si pomyslel, že ještě téhož večera budu Tarzanovou dívkou nebo Robinzonem???!!! Bylo to nádherné období dětských snů, které se každým otočením listu odehrávaly za mýma očima. Vytvořila jsem si vlastní svět, krásný svět elfů a lesních panen, svět dobrodružství nad kterými se tajil dech,svět plný přátelství a něžného citu oproštěný od zrady a všeho, co se stalo přívlastkem dnešního světa reálného. Ráda jsem do něj utíkala, když mi bylo smutno. Můj svět mě schoval pod svá křídla a nedal mě!
Je mi líto, že mnoho dětí něco takového nikdy nepoznalo a nepozná. Musejí čelit každodennímu stresu a celému tomuhle krutému světu úplně samy. Děti totiž potřebují fantazii stejně jako jídlo nebo spánek. Poslední dobou potkávám stále více dětí pobíhajících a bloumajících po betonových ,,výbězích" sídlišť a mlátících klackem do kaluží. Všechno na tomhle světě spěje k morální záhubě, naše životy jsou určovány tikotem hodinek a ztráta snění je pouze jeden z hrozivých produktů moderní doby a tzv. ,,vývoje kupředu". Občas mívám pocit, že se svým monotónním způsobem života v jistém smyslu vracíme daleko do dob, kdy jediným cílem života bylo zplodit a uživit potomstvo.
Člověk prahne po informacích, ale zanedbává krásno, které mu může dát například právě svět knížek. Vždyť nakolik se liší kniha od filmu?! Jistě nad tím každý alespoň jednou přemýšlel. Mnoho lidí, volí cestu určenou režisérem, cestu vedoucí přes maskérnu, kameru, střih a milióny a milióny dolarů. S údivem sledujeme famózní a strhující záběry padajících letadel a potápějících se Titaniků a těžko nás napadne, že všechna tahle podívaná nám nedá ani z poloviny to, co by nám mohla nabídnout kniha. Dobrovolně se vzdáváme překrásných mrazení v zádech, klepajících se rukou při otáčení stránek a šťastně smutného,ale kouzelného pocitu, po přečtení poslední stránky dobré knížky. Tyhle pocity má to štěstí prožít čím dál tím méně lidí a člověk, který je nikdy nepoznal se ochuzuje o jednu z hezkých věcí v tomhle čím dál tím studenějším světě. Ovšem, žijeme efektně a časově úsporně na úkor sebe sama.
Je to k zamyšlení. Myslím, že není správné pečovat o svůj úspěch, budovat image a stát se hotovou studnicí dat a vzorečků (jak káže moderní doba) na úkor svého duchovního života. Pokud se dál necháme strhnout a vláčet světem médií a honbou po senzacích, umře v nás dřív či později něco krásného, něco, co dělá život životem, něco, pro co stojí zato žít. A dopustíme-li , aby v našem světe umřelo krásno duchovního světa, zříkáme se dobrovolně svého lidství a osobní svobody.
Knížka není totiž jen odvěkým zdrojem informací, je to především okno do našeho nitra, otvírá nám nepoznaný rozměr naší duše, je to přítel.
Čtete ?
Ne!??? Pak jste nepopsanou knihou !
