Jsem chladnokrevná emancipovaná kariéristka a z reklamy na designový osvěžovač vzduchu a rodinná balení jogurtů mám kopřivku. Ani statistika, ani praxe advokátního koncipienta, ba ani Válka Roseových ve mně však kupodivu neuhasili jiskérku naděje, že se jednou šťastně vdám.
Upínám se zejména k okamžiku svatby (z nějakého důvodu mi dalších padesát let manželského života připadá ve stínu svatebního dne poněkud nepodstatných). Mám na to dokonce i chlapa. Po sérii psychopatů, mamánků, sexuálních loudilů a nepoužitelných filozofů vedle mě už před lety zakotvil. Je to lékař, nosí přiměřeně dlouhé kotlety, má politicky korektní názory, požívá antiperspirant, čte světovou beletrii, nenosí ponožky do sandálů, uběhl maraton a směje se mým vtipům.
Byl tu však malý zádrhel. Doktor pořád nežádal a nežádal. Kolikrát jsem se na romantických večeřích ryla v pudinku a hledala prsten! Kolikrát jsem si v obýváku přisedla a vložila dlaně do těch jeho, aby se ukázalo, že chce řešit účet za elektřinu. Někdy před dvěma lety jsem se na svatbě kamarádů vrhla po letící svatební kytici basketbalovým trojskokem, o rok později jsem následovala svatební květinu po hlavě do ostnatého roští, aby se z něj vítězoslavně vynořila za potlesku přítomných moje poškrábaná ruka s kytkou v křečovitém sevření. A v pudinku pořád nic.
Kamarád Adam prý nechal svojí Aničku vydrápat se na krkonošský hřeben, pak kleknul, požádal a v horské chatě na vrcholu navalil prsten a večeři. Mému milému se blýsklo v oku a já pochopila, že náš plán zdolat v srpnu Mont Blanc bude korunován zlatým kroužkem. Když jsem usínala na plesnivé podlaze v opuštěné horské chatrči, dumala jsem, jak ubytujeme šedesát přátel. Když jsem na ledovci ze sněhu vařila polévku, rozhodla jsem se, že si na svatbě dáme společnou lžící bramboračku. Když doktor ve sněhovém záhrabu hlasitě chrápal, nacvičovala jsem to správné klopení očí, ty správné rozpaky, jemný váhavý úsměv a nakonec šťastné „ano“.
Když jsme pak za svítání uřícení dolezli na vrchol Mont Blancu, mrzlo. Slunce olizovalo jiskřivé vrcholky Alp a zmrzlé nudle na našem obličeji.
Foto.
To je ale zima.
Hm.
Please, could you make a picture of us.
Zima co?
Hm.
By člověk neřek, že je nejvýš v Evropě, co?
Hm.
Chtěl bych se Tě na něco zeptat.
Hm? (nadšeně)
Vylezeš se mnou na Mount Mc Kinley?
Hm (zoufale).
A pak jsme slezli 4000 výškových metrů, během kterých jsem pochopila, že se za doktora nevdám dřív než za deset let po tvrdé manipulaci v devátém měsíci těhotenství (a to v lepším případě).
A tak uběhly dva měsíce a jak se tak couráme v sobotu po kokořínsku, milý se chová divně. Fotím si skalní útvary zvané „pokličky“. Remcám, protože skály vůbec nevypadají jako pokličky. Milý je zamlklý a křečovitě mě manévruje na lavičku. Hrabe v tašce. Nemůže něco najít.
Přichází klub českých důchodců, obklopí naši lavičku. Nečekáme, než nám začnou ukazovat průkazku ZTP a opouštíme lavičku. Milý se mi pokouší namluvit, že podivné místo v temném lese je romantické a je to tam velmi hezké. Nesouhlasím a tak jdeme dál.
U skalního útvaru „hlava a žába“ nacházím shnilý pařez, usedáme. Doktor štrachá ve své i v mojí tašce (během výletu jsme si tašky vyměnili), něco strká do kapsy a vybíhá do hlubokého lesa, kde šustí krabičkou. Vrací se a divně se ošívá.
Ticho přerušují padající žaludy, rodina na výletě, holka na kole, další holka na kole, důchodci a několik psů. Když les konečně ztichne, doktor vymrští ruku s černou krabičkou.
„Jé, to je zásnubní?“
„Jo.“
„Ten je hezkej! A velkej“ (nasazuju prsten na palec a zkoumám okolní duby mezerou mezi prstem a prstenem).
„Sem Ti náhodou změřil prsteníček, jak jsi se tuhle opila a spala jak dřevo.“
A pak pusa. A pak už to znáte z filmů. Tak jen doufám, že se do roka jako Roseovi nebudeme houpat na lustru a vařit paštiku z domácích zvířat. Držte nám palce.
