Dneska se mi do Prahy vracelo těžce. Možná proto, že mě babička na venkově naládovala buchtami k prasknutí, možná proto, že nejsem typická městská holka.
Už delší dobu mám podezření, že se do města nehodím a moje křehká romantická dušička - hluboko pod nánosem velkoměstských ambicí, hluboko pod krustou puchýřů z dlažebních kostek, pod vrstvou stresu z věčného nestíhání vteřinové ručičky, tam někde sedí moje malé vesnické zaprdlé já, co chce dojit krávu a sekat trávu. Zatím to teda vypadá, že místo hlídače krav budu doktorka práv.
Když jsem včera cucala v puse stéblo a očumovala korunu třešně, věnovala jsem při pohledu na to komunistické ovoce tichou vzpomínku Miladě Horákové a také svému poklidnému dětství. Co se to se mnou sakra stalo?
Nestíhám spát, nestíhám jíst a když mi stresem vylézají oči z důlku, spolknu neurol a jedeme dál. Mám život jako křeček v kolotoči, mažu a mažu a kolečko se točí a já už nemůžu vyskočit. Víte, co mi chybí? Máma tomu říká „pomalej čas“. Ztratila jsem asi schopnost vypnout, na chvíli zblbnout, koukat jako puk a nemyslet na uzávěrku, vybitou baterku v mobilu, složenky, kafe a tu zatracenou hnusnou a zbytečnou věc, který říkáme vteřinová ručička. Na co je vlastně vteřinová ručička kromě silvestra? Na houby. Na houby bych šla! S košíkem. Místo toho probíhám Albertem s vakuovanými žampióny v plastovém koši.
Tuhle jsem viděla kus filmu pro pamětníky (mimochodem těším se na dobu, kdy bude za film pro pamětníky považovaný Mission Impossible a Prci prci prcičky 3), a v tom filmu si dva milenci domlouvali romantickou schůzku „až začnou zvonit klekání“. Kouzelná specifikace času.
To by šéf divil, kdybych chodila do práce „až budou kokrhat kohouti“ a z práce „se slepicema“ (Můj kamarád dělá v kanceláři s pěti ukřičenými blondýnami, takže z práce se slepicema už léta skutečně chodí).
Kam se ztratil „pomalej čas“? Chybí mi. A tak prosím Vás hledám brigádu někde na venkově, kde smrdí hnůj a kde mi místo neurolu přijde dát dobrou noc liška.
