Tak jsem byla 12 dní v Egyptě. Přivezla jsem si spoustu překrásných fotek, potápěčskou knížku a nefalšovanou egyptskou úplavici. Celá dovolená se ale nesla ve znamení boje za rovnoprávnost žen!
Ne ne, neděste se, nejsem žádná lesbická feministka s vyholenu hlavou, co pálí podprsenky a kastruje kolemjdoucí muže špicí transparentu: „Konec porodům!“.
Vlastně nemám žádný problém s tím, namasírovat muži chodidla, zvláště pokud jde o chodidla George Clooneyho. Nemám problém ani uvařit svíčkovou. (i když někteří mají problém jí sníst). Dokonce jsem smířená i s tím, že budu plodit, rodit, kojit a v mezičase i živit rodinu onoho masírovaného muže (dej Bůh, ať je to George Clooney). Ale ať mi nikdo nevykládá, že jediné, čím disponuji a má pro muže hodnotu, je moje tělo, konkrétně „jeho plodící a rodící část“
Dostala se mi v Egyptě do rukou kniha Josefa Hausmanna „Základy mužského šovinismu“, kterého můj otec nazývá „mistr“. Dozvěděla jsem se v ní mimo jiné, že jediné, co muže na ženách zajímá je jejich tělo (speciálně jeho plodící část), neboť v ostatních aktivitách nemůžeme chlapovi poskytnout ani zlomek toho, co jeho kamarádi. Otravujeme na výletech, jsme nesportovní, sranda s náma taky není. Všechny ženy to prý dobře vědí (!) a proto se snaží prodat svoje mizerné schopnosti tím, že je připojí ke svému tělu a podmiňují jimi sex. Potom ti chudáci muži musí nejdříve absolvovat kino, ples, nudnou procházku a tam poslouchat všechny ty žvásty z našeho života, abychom je pak za odměnu pustili k naší jediné hodnotné části.
Knihu jsem vzteky přečetla za jeden den na pláži a „osvícená“ novými poznatky pozorovala cvrkot. V hotelovém baru seděl pár padesátníků a mastil karty. On, lehce prošedivělý svalnatý muž ošlehané tváře v dobře padnoucí košili, ona stodvacetikilová královna v pruhovaných plavkách a smíchem ožralého námořníka. Oba se řehtali až padali ze židlí. Jestli musel onen pán absolvovat několikahodinovou kanastu, aby se za odměnu dostal k její vagíně, nevím. Dost možná, absolvoval několikahodinovou kanastu, aby se výše zmíněnému vyhnul. Každopádně bylo zcela evidentní, že dotyčného život s touhle dámou prostě baví.
Druhý den jsem se jela potápět. Sama. Táta i sestra zbaběle vycouvali. Na vlnách Rudého moře se nás na lodi houpalo sedm turistů a osm Arabů. Dali mi neoprén velikosti S a pět minut na to si ho obléknout. Po časovém limitu osm Arabů opřených o zábradlí pozorovalo, jak v červených bikinách usilovně rvu své slovanské levé stehno do nepoddajného materiálu. Po deseti minutách beznaděje se dva z nich zapojili do hry.
Jeden tahal za neopren a druhý mi do něj usilovně skládal můj spálený zadek. Dívali se oplzle. Myslela jsem na Hausmanna. Připevnili mě k dvacetikilové výstroji s bombou. Podlomila se mi kolena, ale já byla odhodlaná do té vody skočit a ukázat těm šovinistickým prasatům, jak jsem odvážná, sportovní, inteligentní, vtipná a především „fakt, ale fakt dobrá!“. V ploutvích jsem rázně stanula na zadní plošině lodi, přidržela si masku a odvážně vykročila.
Po pádu do vody mám krátkodobý výpadek paměti. První, co si pamatuju, je okamžik, kdy mě nejúchylnější z Arabů drží na hladině za prso a táhne mě k lodi. Trochu jsem se přitopila. Při druhém pokusu už jde všechno jako na drátkách. Ocitám se s Arabem Muhammadem 7 m pod hladinou a kolem mě proplouvá rejnok. Můj průvodce na mě přes potápěčskou výstroj dělá lascivní gesta a chytá mě neustále za zadek. Bráním svou čest i na dně moře! Při podvodní rvačce dostává ploutví do břicha. Vydrápu se po schůdkách na loď a představení s neoprenem se opakuje. Tentokrát se dívají i ostatní turisti.
Dobře, připouštím, jsem trochu nesportovní. Nefandím Baníku a nevypiju deset piv, směju se vlastním vtipům a na túru po vysokohorském masivu mám v krosně zabalený půllitrový sprchový gel.
No, a proto jsem podřadné plémě? Kolik z těch vtipných mužů vidělo Bridget Jones a kolik z těch odvážlivců by si depilovalo třísla horkým voskem, hm?
A jsou snad méněcenní?
