S mým milým jsme kdysi byli v Tunisku, kopali jsme se tam do zadku nejdříve samostatně a poté samou ponorkovou nemocí i vzájemně. Jednou mě na pláži vzbudil stín, a já zjistila, že nade mnou stojí rozkročmo onanující arabský mládenec.
Vykulila jsem oči a pohoršeně vykřikla, ale africký hoch se nedal rozhodit, pokračoval v činnosti a levou rukou na mě ukázal vztyčený palec, jakože fakt dobrý.
Když můj drahý přikrauloval z nedalekého zálivu, ráchal už se spokojený Tunisan se svým harémem černých plachet ve vlnách a co chvíli na mě vrhal vlhké pohledy. Tenkrát jsme se s přítelem rozhodli, že naše dovolené budeme trávit aktivně. Dnes už vím, že jsme si úplně nerozuměli.
Zatímco já jsem si pořídila minišortky, slušivý klobouček a cestovní balení laků na nehty, můj milý nakoupil cepíny, mačky, stan odolný proti zasypání středně velkou lavinou a adrenalinové injekce, co se píchají do srdce při zástavě.
Někdy předloni jsem od partnera začala dostávat podivné dárky. A tak moje kamarádky rozbalovaly pod stromečkem prstýnky, já zateplovací bombarďáky. Když jsem vloni dostala k narozeninám spacák do mínus 22 stupňů se speciálním vakem na hlavu proti omrznutí obličeje, pochopila jsem, že se něco chystá, a Bibione to fakt nebude. A nebylo.
Jako zahřívací dovolenou zvolil můj sportovní druh vysokohorský přechod Julských Alp. (Když nepočítám to, jak jsem se v prváku na vejšce omylem přihlásila na kulturistiku a půl roku tam musela chodit, nikdy jsem nebyla sportovní typ) V Alpách jsem pochopila, že tahat na zádech půlkilový sprchový gel s vůní levandule je v horách, kde není voda, poměrně optimistické.
Drápala jsem se do kopců a na mém spáleném obličeji se mísily slzy s prachem, potem a výčitkami. Přítel se proměnil z velkoměstského studenta v sadistického kamzíka a já zůstala velkoměstskou kozou, co si místo opalovacího krému zabalila samoopalovací. Tehdy to každých dvacet metrů vážně vypadalo na rozchod! A když mi můj drahý na kolmé kluzké skále začal rozverně říkat Tenzingu (slavný himalajský šerpa) a píchat mě treckovou holí do zadku, zrodil se ve mně plán, jak toho tyrana nenápadně zprovodit ze světa.
Toužila jsem po splachovacím záchodě a okurkové masce! V noci ve skalách jsem s vykulenýma očima okusovala nehty, poslouchala chrápání z přítelova spacáku a odháněla lihovým vařičem šestinohé příšery, které se na mě sbíhaly ze všech světových stran.
Vzpomínám na jedno ráno. Zdálo se mi zrovna o knedlících s uzeným a chlazeném pivíčku v hospodě U Medvídků. Probudila jsem se hlady a zimou v opuštěném údolí 2000 metrů nad mořem a dva metry od mé sytě rudé krosny se pásl ohromný býk. Přítel spokojeně podřimoval a ohromné zvíře zapomínalo zaujetím přežvykovat. Mučila mě žízeň a hlad a tak jsem se opatrně natáhla k igelitce Tesco, v níž sídlilo veškeré naše živobytí. Býk mě zaujatě sledoval a přežvykoval jako v kině. Sotva jsem tašku otevřela, vyběhla s divokým pískotem rodina hysterických neuvěřitelně přežraných myší a já zjistila, že z poslední půlky chleba zbyla kůrka s myšími bobky uvnitř. Bezva. Nejbližší krám dva dny ostré chůze po hřebenech hor. Uronila jsem slzu.
Po dvouhodinové lopotě ve skalách jsme narazili na překrásné jezero, u kterého stála opuštěná chaloupka. U chaloupky postával asi osmdesátiletý stařeček a kolem se mezi gigantickými lejny páslo stádo krav a koz. Dědeček nemluvil lidskou řečí, ale pantomimicky předvedl dojení kozy a zašoupal významně palcem a ukazováčkem, čímž myslel EURO. Vrazila jsem mu tu tvrdou měnu a před očima mi vyskočila plastická vidina orosené sklenice plnotučného mléka. Následovala jsem stařečka do dřevěné komůrky a s hrůzou sledovala, jak vylovil zpod skříně oblemcaný lavór se žlutou tekutinou a dvěma prsty z něj vylovil tři utopené mouchy. Od té doby chovám hlubokou nedůvěru k mléčným výrobkům s nápisem „selský, pravý a z venkova“.
Zeptala jsem se stařečka pantomimou na pitnou vodu a on ukázal prstem směrem k jezeru. Pořádně jsme se napili a nabrali vodu na dva dny. Mléko udělalo své a tak když jsme se se stařečkem loučili, optala jsem se, jestli si u něj můžu dojít na záchod. Trochu mě rozhodilo, že zase ukázal na jezero.
A takhle to v divočině chodí. Za doprovodu několika krav jsme se vydali na další túru, budilo nás slunko, uspávala únava a já pomalu zapomínala na to, co jsem vždycky považovala za nezbytné a nepostradatelné. Kde byly všechny ty pracovní stresy, notářsky ověřené kopie životně důležitých dokumentů, ranní pach odlakovače na nehty a fronty před jezdícími schody v metru. Co je to suši proti borůvkám, co je to hodina na rotopedu proti třítisícové hoře.
A tak jsem postupně přestala remcat, plakat a vyčítat – a lezu po horách.
A mám nový objev! Před týdnem jsem si myla hlavu v norském vodopádu tři sta kilometrů za polárním kruhem, mejdlíčkem. Vodopád padal přímo z ledovce a jeho mrazivá voda měla lokální anestetický účinek. Řvala jsem jako lední medvědice a kouřilo se mi z hlavy. Seděli jsme pak u ohně a dlouhá světlá noc mi ve vlasech vykouzlila překrásné lesklé vlny. Zatraceně, roky si v koupelně pálím hlavu kulmou, tupíruju, stříkám na sebe preparáty za několik stovek a nic. A pak si umeju hlavu mejdlem v ledový vodě a na hlavě mám Sophii Loren! Normální zázrak přírody! Jojo, v září jedeme na prodloužený víkend do Alp. Jestli najdu vodopád, vlezu tam úplně celá, to bude teprve zkrášlující kůra!
Žádný přecpaný pláže s obšourníkama a slunečníkama za 5 euro, ale poctivá a drsná romantika namoženého zadku a smradlavých ponožek. A skoro zadarmo!
