Nedokážu si odpustit svařené víno v množství, které je neslučitelné se slušným, natož adventním chováním. Nedokážu si odpustit štědrovečerní krmení divé zvěře, a to ani po tom loňském, kdy mě (pravděpodobně vzteklá) srna pronásledovala s jablkem v hubě až k hranicím naší zahrady. Nedokážu si odpustit křečovitý úsměv a tik v oku, se kterým rozbaluji pod stromkem kousavé ponožky s bambulemi, které se tak krásně hodí do právnických lodiček. Nikdy si ale nedokážu odpustit návštěvu kostela.
Nejsme katolicky zaměřená rodina (i když si nepamatuji, že by v rodině někdo nějak výrazně smilnil a žádal manželky bližního svého). Kdo ale nejde v mém rodném městečku na půlnoční, jako by nežil!
Donedávna vládl regionální faře farář, kterému bylo už v době mého narození asi sto padesát let. Jeho Vánoční mše se vyznačovala tím, že nebyla slyšet a nebýt občasného zachrchlání nastydlých občanů města, připomínala by Mše Vánoční buddhistickou meditaci. Předloni se ale znenadání roznesl kostelem burácející hluboký hlas, který se z reproduktorů nad hlavami prdelatých andělů stereo rozprostřel v chrámu božím. Několik babiček v předních řadách vyjeklo úlekem. Za "katedrou" před oltářem stanul mladý jinoch v kněžském hábitu.
Vzpomněla jsem si na reklamu na Coca Colu, kde mladá dívka na pláži roztouženě hledí na opáleného krasavce vyběhnuvšího z vln moře, a to až do chvíle, kdy si oblékající se švihák připne kolem krku bílou pásku kněžské štoly. Od té doby, co městské faře vládne playboy, praská kostel o Vánočních svátcích ve švech a já mám zhýralou touhu jít alespoň jednou za život ke zpovědi.
A tak mi Bůh, doufám, i letos odpustí (a v lepším případě splní) moje mrzké pozemské touhy a poklesky a Vám snad též.
Pro Ona DNES na zadané téma
