Individualismus zkáza pro lidstvo

Jelikož mě velice zaujal článek Evy Hauserové: Odklízení sněhu po anglicku o rozdílech mezi anglickou a českou mentalitou, dovolila jsem s jejím svolením, napsat na uváděné skutečnosti svůj názor.

O. Formánek

Odklízení sněhu po anglicku

http://hauserova.blog.idnes.cz/c/64904/Odklizeni-snehu-po-anglicku.html 

Zatímco Eva Hauserová řeší v závěru svého článku dilema, zda je lepší individualismus hluboce zakořeněný v anglosaské kultuře nebo naše slovanská holubičí kolektivisticko-rodinně-měkýšovská mentalita, já mám jasno. 

Dávám přednost měkkýšovské mentalitě, kde se člověk necítí tak zimomřivě osamělý, jak krásně ve svém článku popsala tento stav Eva Hauserová. 

Individualismus mi přijde sobecky bezohledný a tudíž zabiják dobrých vztahů. Přes individualismus vlak pochopení nejede a to se odráží nejen ve vztazích v rodině, mezi přáteli, ale následně i v celé společnosti. Nestěžujeme si sami na bezohledné chování lidí, zvyšující se agresivitu dospělých i dětí, nestoupá rozvodovost? To všechno jsou následky prosazení sama sebe - myšlení jen sám na sebe vede k ignoranci práv i potřeb druhých. Ono se totiž nějak zapomíná, že člověk je od přírody kolektivní tvor. Už ve svých prvopočátcích se družil do tlup, které mu zajistily přežití. A proto budování dobrých vztahů je pro člověka důležitější, než si myslí.

Egoismus - nepochopení - bezohledné prosazování sama sebe - zvýšená agresivita je řetězec, který vede ke sebezničení člověka. Zhoršující se vztahy narušují soužití v rodině a ve společnosti, čímž ničí základní princip přežití člověka. Síla člověka je v lidstvu. Agresivní egoismus, za nímž se skrývá touha po moci a bohatství je také příčinou válek, které mohou přinést zkázu pro celé lidstvo.

Samozřejmě individualismus je do určité míry potřeba. Jeho rozumná míra je dána už pravěkým krédem lovce - nejdřív se musím postarat sám o sebe, abych mohl postarat o druhé. Ovšem v dnešní době se nějak na tu druhou část - abych se mohl postarat o druhé - zapomíná. Individualisti se starají stále jen sami o sebe, druhé používají jen ku svému prospěchu.

Na druhé straně však neuznávám extrémy, které uvádí Eva Hauserová - komplexní péče od státu. Ovšem uznávám, že stát v nouzi pomoc lidem poskytovat má a zrovna tak jsem zastáncem sociální solidarity, která individualistům tak zajídá. Avšak často jen to té doby než ji sami potřebují. 

Za český extrém považuji, aby povinnost odklízení sněhu z chodníků padala na bedra majitelů domů. Je to veřejná komunikace, tak se má starat obec. Ideální by však bylo, kdyby lidé odklízeli sníh, ne proto, že musí, ale proto, že jim není lhostejné, zda si někdo před jejich barákem zlomí na kluzkém chodníku nohu.

A co se týče ostatních rozdílů, které uvádí Eva Hauserová ve svém článku:

1. Nepouštění starších lidí sednout si v metru nebo autobuse, protože je to čistě problém těch stařečků a stařenek, že nejedou něčím pohodlnějším třeba taxíkem.

Možná tento extrém vychází z faktu, že angličtí důchodci mají na taxíka, přesto si myslím, že to je klasický projev bezohlednosti. Nikdo přeci nemůže vědět, jestli starší člověk opravdu cestu volí dobrovolně, nebo z nutnosti. Tento argument mi přijde hodně nesmyslný a musím se ptát: Proč tedy i ti ostatní mladší jezdí metrem a nejedou pohodlně taxíkem?

2. Nepominutelní dědicové - k vydědění nejbližších příbuzných si u nás musíme si opatřit důkazy, že se k nám chovali hnusně.

Tento zákon považuji za přehnaný projev slovanské holubičí kolektivisticko-rodinně-měkýšovské mentality a nesouhlasím s ním, protože si myslím, že člověk má mít svobodné právo volby rozhodnout o svém majetku.

3. Česká povinnost živit děti do 26 let pokud studují

S tím souhlasím. Vždyť ony mají taky povinnost postarat se o své staré a nemocné rodiče, takže z hlediska zákona je to fifty fifty. A navíc milující rodiče stejně pomáhají svým dětem po celý život, stejně jako milující děti pomáhají jim.

A co se týče pomlouvání, těch co vybočují z průměru?

 Nemyslím si, že je to výsadou naší kolektivisticko-rodinně-měkýšovské mentality (jak uvádí Eva). Pomlouvání není cizí ani anglosaskému individualismu. Známé anglické odpolední sedánky u čaje s mlékem jsou zářným příkladem drbárny a nejenom těch co vybočují z průměru. Pomlouvání je otázkou maloměšťácké morálky, která je zakořeněná skoro všude v Evropě.