Ano dítě s PAS je problém pro celou rodinu a to jeden z největších.V každém případě by se nenašla školka pro děti s PAS ve Vašem okolí? My ji máme a je fakt že k nám rodiče děti dováží z okruhu cca 40km , ale nestěžují si . Dokonce u nás dítě může být i v družině, takže do maximálně 4 odpoledne. Družina je déle. ale v případě dětí s PAS je nežádoucí měnit osoby, které dítě obklopují a v případě závěrek se samozřejmě vychovatelky střídají, proto se snažíme ukončit ŠD pro děti s PAS zároveň s časem konce pracovní doby jejich hlavní vychovatelky . Zkuste pohledat v okolí . Ten ústav bych volila jako poslední možnost . Taky mám postižené dítě . dokonce dva a vím jak je to težké, taky mi radili ústav, ale nedala sjem se:)

Váš blog mi připomněl jednu rodinu, kde asi k sedmiletému zcela zdravému a veselému dítěti přibyl velmi postižený sourozenec.... slepý, hluchý, se svalovou slabostí a neschopností polykat, musí být vyživován sondou. Přesto se rodiče rozhodli se o dítě postarat v domácím prostředí. Po dvou letech je ze staršího dítěte nešťastný uzlíček nervů, který krutě žárlí na nemocného sourozence,  protože celý život rodiny se točí kolem postiženého děcka. Paradoxně se tak rodiče upnuli na dítě, které nebude vzhledem k postižení jejich budoucností, a upozaďují starší dítě, které by jejich život rozjasnilo. Je to moc smutné....  Vám držím palce, nenechte se manipulovat veřejným míněním, které by Vás odsuzovalo

Děkuji Jano za Váš příspěvek. Jsem rád, že přinášíte konkrétní příklad toho, jaké důsledky může přinést to či ono rozhodnutí. Je lepší se vždy raději více a dvakrát rozmyslet, než se jen zaslepeně držet nějakého dogma.

Moc ráda (byť nepravidelně) čtu Váš blog. Držte se a pište dál. Zrovna zítra čekáme na návštěvě kamaráda s autistickým dítkem. To má ale trablů víc, nicméně dobré pedagogy, tak "umí svět" docela zvládat. Fandím vám. Dlouhodobě.

Děkuji Jano za podporu. Vašemu kamarádovi přeji vše dobré, a jeho dítku aby prosperovalo.

Děkuji Dano.

Dobrý den, po přečtení nejnovějšího příspěvku se mi jen zatajil dech. Sedla na mě úzkost a při popisu dámy v onom zařízení jsem měla srdce v krku s vámi. Čtu váš blog celkem pravidelně a tak jsem najednou nevěděla, kam text zařadit, až jsem si v komentářích přečetla, že je to "staré". Dech se zatají asi každému rodiči, co má podobné dítě doma a co musel zvažovat různé alternativy, jak s tím naložit. Moje dcerka je na tom co do komunikace dobře, takže jsme tohle nikdy nezvažovali (vůbec ale neposuzuji a neodsuzuji nikoho, kdo takhle uvažoval a uvažuje), ale samozřejmě přemýšlíme, co bude dál? Co bude až... A tají se mi z toho dech stejně a úzkost na mě sedá jen při té myšlence, že to budeme muset řešit. Zatím je to daleko, zatím je malá a je doma a v bezpečí. Ale co pak? Bude místo, kde jí bude dobře? Doufám, že ano. Nyní se snažím o to, aby jí bylo dobře tady a teď. A děkuju za každé čtení od vás.

Děkuji Dano za příspěvek. Potvrzuje mi, že nejsme zdaleka sami, kdo stojí před složitými rozhodnutími, která se netýkají jen nás samotných, a že se nemusíme cítit zrazeni svým svědomím, když si nejsme jistí nebo tápeme. Budiž to poučení pro druhé.

Nezávidím Vám. Dobře ale, že máte odvahu o tom napsat.  Buď na to člověk má, a když ne, musí se přizpůsobit a najít řešení. Rodina by měla fungovat dál.

Přeji hodně štěstí Vám i všem Vašim dětem.

Děkuji Vlastimile. Odvahu pro to o tom všem psát jsem hledal velmi dlouho, a nelituji toho. Začíná se ukazovat, že to mělo svůj smysl. Nejen pro mne, ale i pro druhé.

V dnešní době se postižení dožívají vysokého věku, takže celoživotní oběť není přehnaný termín.

Už jsem tu, myslím, psala o sousedce, která měla postiženého bratra - rodiče se věnovali především jemu, ona šla stranou,ve všem,obětovali bratrovi  celý život, maminka zůstala doma a starala se o něj, v osmdesáti letech umřela, bratr stále živý (cca 60) a co teď. Sousedka jako mladičká odešla z domu, vdala se, žila svůj život,vychovala tři děti, šla do důchodu a najednou ji otec nutil, aby se k nim i s mužem přestěhovala a převzala péči o bratra!

To odmítla, hrozné hádky, bratrovi našla ústav, ten půl roku vyváděl, ohrožoval pacienty, musela asi třikrát měnit zařízení, nakonec si zvykl a dnes,po pěti letech, ani nechce na svátky domů...

Tak už mnohokrát přemýšlela, proč nedali rodiče bratra do ústavu dřív, mohli trochu žít jinak, věnovat se zdravé dceři a její rodině, brát si vnoučata - o vše byli ošizeni a výsledkem je co?

Děkuji Aleno za příspěvek. Každý člověk cítí a chápe mezilidské a rodinné vztahy trochu jinak. Někdo spíše z pozice zodpovědnosti, někdo zase spíše více citově. Ani jedno hledisko čistě samo o sobě není správné. Vždy je potřeba hledat takový kompromis, který budou moci "bez ztráty kytičky" přijmout všichni.

Koukam, ze se mnou nikdo nesouhlasi. Nicmene vim, ze mam pravdu a to neni predmetem hlasovani. Vsem diskutujicim preju, aby se jim podobna Sophiina volba vyhnula.

Myslím, že tady není možné mít absolutní pravdu. Každá rodina je jiná, každé postižení je jiné. Obecně s Vámi souhlasím, že postiženému dítěti je lépe v milující rodině než v ústavu a že i jeho sourozenci z vyrůstání s ním mohou mít prospěch. Nicméně (těžký) autismus považuji snad za nejhorší postižení, které si většina lidí prostě nedokáže představit, a které rodiny skutečně ničí. Mohlo by to být jinak, kdyby existovala skutečná podpora těchto rodin - protože ty svou péčí šetří státu velké prostředky, které by se jinak musely vynaložit na ústavní péči.

Neznám Váš příběh a nevím, jak skončí, ale věřím, že jste se rozhodli správně - správně pro Vás a Vaši rodinu, to poznáte jen Vy sami, cítíte to. A co si o tom kdo myslí, je přece jedno, ať už je Vaše ozhodnutí jakékoliv, názory můžou být různé, neřiďte se jimi. O Vaše děti se nebojte, zvládnou to, když "budete s nimi" (určitě rozumíte, jak to myslím).

Děkuji.

cítím s vámi...hrozná volba, ale rozumím.

Musím připomenout, že příběh, který zde čtete, se odehrál na počátku roku 2010. Nyní máme rok 2013 a situace je zase jiná. Ale protože jsem o tom už schopen mluvit, můžu přiblížit pocity, jaké zažívají dnes a denně i mnozí jiní rodiče.