Víme, kdy dítě zlobí. Poznáme to. Máme přeci sami dost svých vlastních zkušeností příjemnějších či méně, kam patří i pokusy o umravnění potomka jen s velikými obtížemi se ovládajícího rodiče například při placení na kase, zahrnuti horami více či méně zbytného tovaru jako dětských plen, přesnídávek, vlhčených ubrousků (přejdete na ně všichni) a dámských vložek, pod kuratelou všudypřítomných důchodců, ochotných poskytovat vám kdykoli hodnotné rady jak vládnout nad potomstvem.
Když dítě zlobí, sleduje určitý plán. Má buď zcela jasnou představu o tom, co chce dosáhnout, nebo naopak pouze neví co chce, nejčastněji z únavy. Pravda je, že plánované získání výhody nebo nějaké hodnoty, třeba bonbon, ne vždycky slaví úspěch, nicméně nikdy snaha nevyjde naprázdno, neboť takový boj na veřejnosti prostě rodič nemůže vyhrát. A nesesune-li se psychicky, je možné se alespoň spokojit se slibem, že odměna přijde jindy, později, nejspíš ale brzy.
Když zlobí autista, jen těžko bychom za tím mohli vidět jakýkoli kalkul. Zlobení v té podobě scény boje na veřejnosti sice probíhá úplně stejně, ale jsou za ním zcela jiné příčiny a hlavně, nelze je zvládnout běžnými prostředky. Autistické dítě, když má svůj záchvat, který okolí vyhodnotí jako "projev nevychovaného dítěte", vůbec nesleduje žádný cíl. Je zbytečné se snažit s ním smlouvat nebo ho dokonce trestat.
Když zlobí autista, může jít o projev zlosti ze zoufalství nad nepochopením okolím. Možná by stálo za to, přemýšlet nad tím někdy i z tohoto úhlu, protože představivost, ta nám pomáhá rozplétat ještě spletitější a složitější úlohy. Kdybych neměl řeč, byl malý co si jsem schopen vzpomenout, a byl dítětem sebe jako svého rodiče, jak by se mi líbila realita, v níž jsem se najednou ocitl? Tahle myšlenková konstrukce může být složitější než se zdá, ale překážkou ponejvíce bude asi pouze vlastní pohodlnost.
Chování autistů, které se nám jeví jako zlobení, nemůžeme nazývat zlobením, dokud nevyloučíme, že se může jednat o projev zoufalství z nepochopení, o zoufalství malého bezbranného člověka, kterému se děje bezpráví a který zůstává nevyslyšen ve svých prosbách o pomoc a pochopení. Vysvětlete to ovšem lidem, kteří v životě poznali pouze zdravé děti a netuší, že to zcela normálně vypadající ale velice divně se chovající dítě, může být autista, nikoli zlobící zdravé dítě.
Zažil jsem několik scén, v níž role sehrála cizí osoba (hodnotitel a soudce), náš malý autista, já a nákupní vozík. Průběh je obvykle stejný a důvěrně ho zná každý rodič autistického dítěte. Poté co v běhu překonáte 40 minut klusu mezi regály, abyste podle seznamu nabrali co potřebujete, přičemž se nakonec spokojíte s polovinou, průběžně počítáte děti a držíte autistu z dosahu vyskládaných konzerv, se nakonec u kasy od ženy středního věku dozvíte, že máte rozmazleného spratka.
