Od doby rozvoje komunikačních technologií, které si získávají v našem životě defakto exponenciálně čím dál větší význam, se také čímdál více množí spousta otázek ohledně využívání těchto technologií v našem životě a dopad na něj.
S každou novou možností roste i pravděpodobnost jakési satisfakce různorodých subjektů. Tedy pokud se v minulosti dalo pouze telefonovat, eventuelně člověk mohl zajít na nějaký IRC chat, bylo velmi nepravděpodobné, že by těmto aktivitám věnovali spoustu času lidé, kteří by toto k něčemu vyloženě nepotřebovali. Ovšem vzhledem k tomu jak mají komunikační technologie flexibilní charakter, bylo snadné časem přijít na způsoby jak pobyt před obrazovkou nebo nad displejem telefonu uživateli jakéhokoliv typu nějak zpříjemnit a prodloužit.
Současný stav, kdy se spousta lidí připojuje na facebook aby ostatním sdělili jakou omáčku si dali k večeři nebo si příplácí za možnost jít se pářit s ostatními 3D postavičkami ve hrách simulujících život, je tedy výsledkem zcela přirozené evoluce, protože její podstata tkví právě v tom rozvíjet vše existující do eventualit, které jsou uskutečnitelné.
Když se zamyslíme nad subjektivním přínosem možnosti jakkoli komunikovat na dálku, je zapotřebí si definovat nejdříve co je pro člověka nějakým způsobem užitečné. No a v tomto smyslu, pokud si tu úvahu hodně zjednoduším, by se dalo zamyslet nad tím co pro člověka znamená, když se zůčastní této interakce na dálku anonymně anebo prezentuje svůj život takový, jaký je. Toto je důležité vzhledem k tomu jak ona komunikace nutí člověka přemýšlet o směřování jeho reálného života.
Totiž jakmile v takovém virtuálním světě subjekt realizuje většinu svých tužeb, které jsou na první pohled v životě neuskutečnitelné, stává se, že nemívá tendenci překonávat jakékoli překážky, byť sebemenší. Virtuální sociální svět je totiž specifický v tom, že třeba na rozdíl od televize, vyžaduje interakci. No a v momentě, kdy je tato interakce nějakým způsobem realizována, je pro člověka celkem snadno rozpoznatelné kde vyžaduje velmi komplikovaný přístup a kde je naopak velmi snadno pochopitelná a dostupná.
V tomto smyslu je jakákoliv komunikace na dálku jistým způsobem anonymní, protože nehledě na množství informací, které o sobě dáme k dispozici, to pokaždé znamená, že je onen dojem určitým způsobem zkreslený. Toto platí i v případě, kdy komunikujeme osobně s někým, kdo nás příliš dobře nezná, protože klíč tkví právě v tom osvojit si způsob vlastní prezentace tak, aby korespondovala s naším záměrem.
Z čehož vyplývá, že nehledě na okolnosti, má každý možnost prezentovat sám sebe tak, aby vypadal, že se nachází v určité situaci. V případě komunikace ve virtuální realitě se tak stává, že si subjekt časem osvojuje mínění o sobě samém, které nemá s realitou příliš společného až se v extrémních případech nakonec od reality zcela izoluje, běžné však spíš je, že má o světě kolem sebe nějakou zkreslenou představu.
Tedy problém podle mě spočívá v tom jak zajistit, aby v určitých klíčových aspektech onen virtuální systém člověka jakoby motivoval k tomu, aby se musel orientovat také především podle toho, v jaké životní situaci se nachází. Tedy tak jako je užitečné se umět zapojit anonymně do nějaké konstruktivní debaty pro profesora filosofie, přestože v ní komunikuje především s amatéry a puberťáky, podobně by mohlo být zajímavé, kdyby existovalo rozhraní, které reflektuje nějaké aktivní schopnosti v reálném životě člověka.
S každou novou možností roste i pravděpodobnost jakési satisfakce různorodých subjektů. Tedy pokud se v minulosti dalo pouze telefonovat, eventuelně člověk mohl zajít na nějaký IRC chat, bylo velmi nepravděpodobné, že by těmto aktivitám věnovali spoustu času lidé, kteří by toto k něčemu vyloženě nepotřebovali. Ovšem vzhledem k tomu jak mají komunikační technologie flexibilní charakter, bylo snadné časem přijít na způsoby jak pobyt před obrazovkou nebo nad displejem telefonu uživateli jakéhokoliv typu nějak zpříjemnit a prodloužit.
Současný stav, kdy se spousta lidí připojuje na facebook aby ostatním sdělili jakou omáčku si dali k večeři nebo si příplácí za možnost jít se pářit s ostatními 3D postavičkami ve hrách simulujících život, je tedy výsledkem zcela přirozené evoluce, protože její podstata tkví právě v tom rozvíjet vše existující do eventualit, které jsou uskutečnitelné.
Když se zamyslíme nad subjektivním přínosem možnosti jakkoli komunikovat na dálku, je zapotřebí si definovat nejdříve co je pro člověka nějakým způsobem užitečné. No a v tomto smyslu, pokud si tu úvahu hodně zjednoduším, by se dalo zamyslet nad tím co pro člověka znamená, když se zůčastní této interakce na dálku anonymně anebo prezentuje svůj život takový, jaký je. Toto je důležité vzhledem k tomu jak ona komunikace nutí člověka přemýšlet o směřování jeho reálného života.
Totiž jakmile v takovém virtuálním světě subjekt realizuje většinu svých tužeb, které jsou na první pohled v životě neuskutečnitelné, stává se, že nemívá tendenci v něm překonávat jakékoli překážky, byť sebemenší. Virtuální sociální svět je totiž specifický v tom, že třeba na rozdíl od televize, vyžaduje interakci. No a v momentě, kdy je tato interakce nějakým způsobem realizována, je pro člověka celkem snadno rozpoznatelné kde vyžaduje velmi komplikovaný přístup a kde je naopak velmi snadno pochopitelná a dostupná.
V tomto smyslu je jakákoliv komunikace na dálku jistým způsobem anonymní, protože nehledě na množství informací, které o sobě dáme k dispozici, to pokaždé znamená, že je onen dojem určitým způsobem zkreslený. Toto platí i v případě, kdy komunikujeme osobně s někým, kdo nás příliš dobře nezná, protože klíč tkví právě v tom osvojit si způsob vlastní prezentace tak, aby korespondovala s naším záměrem.
Z čehož vyplývá, že nehledě na okolnosti, má každý možnost prezentovat sám sebe tak, aby vypadal, že se nachází v určité situaci. V případě komunikace ve virtuální realitě se tak stává, že si subjekt časem osvojuje mínění o sobě samém, které nemá s realitou příliš společného až se v extrémních případech nakonec od reality zcela izoluje, běžné však spíš je, že má o světě kolem sebe nějakou zkreslenou představu.
Tedy problém podle mě spočívá v tom jak zajistit, aby v určitých klíčových aspektech onen virtuální systém člověka jakoby motivoval k tomu, aby se musel orientovat také především podle toho, v jaké životní situaci se nachází. Tedy tak jako je užitečné se umět zapojit anonymně do nějaké konstruktivní debaty pro profesora filosofie, přestože v ní komunikuje především s amatéry a puberťáky, podobně by mohlo být zajímavé, kdyby existovalo rozhraní, které reflektuje nějaké aktivní schopnosti v reálném životě člověka.
