Jak se máme chovat

Způsob našeho chování a vystupování do jisté míry vypovídá o nás samotných. Nějak takhle to vnímá drtivá většina lidí, protože jsme si prostě zvykli hodnotit ostatní na základě jejich chování. Mimické reakce, tón hlasu, gestikulace atd. jsou orientačními prvky, pomocí nichž člověk většinou spolehlivě zjišťuje jak na tom ve vztahu s druhým člověkem aktuálně je.

V této situaci je důležité už jen to jak si dané chování subjekt sám vyloží. Hodnotících měřítek je celá řada. Pokud je subjekt na nějakém stupínku hierarchie nebo subordinace, a tato pozice je pro něj z nějakého důvodu důležitá nebo mu je neustále připomínána, bude onu subordinaci brát při hodnocení chování ostatních neustále v potaz. Takže například naštvaný vedoucí je v tu ránu problém a naštvaný podřízený důvod k blahosklonnému úsměvu.

Pokud je onen přístup nezávislý na subordinaci, je situace úplně jiná a výklad chování ostatních lidí poté přizpůsobujeme trochu jiným zákonitostem. Na druhou stranu člověk nemá v hlavě od přírody jakýsi multitasking, takže se většinou stává, že si svou dominantní nebo submisivní pozici v hierarchii jiných lidí přenáší také do míst, které s ní nemají nic společného. Takže můžeme být například svědky toho jak někdo i doma mluví o tom co dělal v práci, jako ujištění své pozice v rodině nebo při snaze být za tuto práci pochválený atd.

Jakmile je však situace zcela jiná a v této nucené hierarchii, kde nezáleží na ničem jiném než na postavení jako takovém, se nepohybujeme, situace se mění. Člověk si začíná mnohem více všímat společenských vztahů, individuálních dispozic, nálady atd. Jinými slovy ocitat se denodenně v situaci, při níž musí člověk při interakci ignorovat individuální přednosti a nedostatky jiných lidí ve vlastním zájmu vede k tomu, že se takto mění i jeho pohled na kohokoliv ostatního. Mj. to znamená, že přehnané množství společenských norem může za potlačování svérázného jednání, což vede k jakési unifikaci charakterových vlastností.

Protože se lidé v těchto situacích ocitají už od pradávna, vyvinula se u nich celá spousta subjektivních postojů, kterými se s takovým stavem vypořádávají. Většinou tedy inspirované příslovími a náboženskými poučkami o tom „jak se chovat“, ale v poslední době, kdy se společnost od těchto přežitků oprostila se zdá, jakoby něco takového bylo možné i přirozenějším způsobem. Někdo zkrátka po pracovní době vypíná a doma na ni vůbec nemyslí, někdo se nestýká s lidmi ve volném čase vůbec, někdo to přebíjí euforií z drog atd. Co se týče dominantního postavení v hierarchii, tento přístup nemívají lidé tendenci měnit takřka za žádných okolností. Bývá jim jedno, že do svého soukromého života přenášejí třeba velmi nudné nebo irelevantní dojmy. Jejich příjemný pocit z takové situace zkresluje jejich měřítko hodnot do té míry, že u ostatních očekávají spíše spoluúčast. Což nemá v reálu příliš velký smysl, protože žebříček hodnot v soukromém životě se například od toho pracovního vždy extrémně liší, a tito lidé se v něm také samovolně izolují. Nicméně je třeba dodat, že pokud má takový subjekt štěstí na lidi, které jeho život zajímá víc než jejich vlastní, je ona izolace vázáná na onu komunitu, takže vlastně ani o izolaci v základním slova smyslu nejde. Spíš přírodní zákon, jenž podvědomě realizujeme už od pradávna. Dává smysl, když komunitu řídí ten největší brouk a ostatní mají své role jako včelky dělnice a hradní stráž. Tohle je základ všeho a ideální stav, jenže problém je v tom, že lidská komunita je velmi pestrá, formy komunikace a životní priority a situace i na jednom místě diametrálně odlišné.

Z toho vyplývá, že v dnešním světě je hierarchizace a tradiční žebříček hodnot ve vztahu se subjektivními dojmy z každé nezávislé interakce mnohem méně užitečná než snaha ocitat se v situacích, při nichž nás tyto dojmy neovlivňují.

Vědomá vázanost na tyto společenské principy totiž může směřovat k bezradnosti, úzkosti, snaze se s každým přátelit, nikoho nenaštvat, vynucování si důležitosti vlastní osobnosti jakýmykoli prostředky, touze řídit nebo kontrolovat cokoliv i když to subjektu nic nepřináší, tvrdohlavosti, tendenci být uražený atd.

Výčet těchto vlastností je většinou důsledkem neustálého porovnávání vlastního společenského postavení při interakci s nezávislými subjekty. Nicméně vzhledem k tomu, že žijeme ve městech a komunitách, kde je obvyklé setkávat se s různorodými lidmi, měli bychom se učit s nimi vycházet nejen na základně našich vlastních preferencí, ale také podle toho jestli nám jejich přítomnost také něco nenabídne.