Dárek k narozeninám

Nějaký ten týden zpátky mi opět přibyl další rok. Dostala jsem spoustu dárků...a jedním z nich, od mého bratra a jeho přítelkyně, byl výlet podle mého přání. A nebyla bych to já, kdybych chtěla jet jinam než do Orlických hor.

Už hodně dlouho jsem se toužila podívat zase ke Kunštátské kapli. Trasu, již jsem šla v srpnu 2015, bych si teď, vzhledem k náročnosti terénu a hlavně kvůli svému kotníku, který po loňském úrazu stále není OK, netroufla dát, a tak to vypadalo, že to bude jenom sen, který se mi asi hodně dlouho, pokud vůbec někdy, nesplní.

Když jsem tedy dostala tuhle nádhernou nabídku, skoro jsem neváhala a zvolila právě Kunštátskou kapli, ačkoliv jsem přemýšlela i nad jinými místy. A tak jsme ve čtyřech vyrazili tuto středu na výlet, z něhož se ale nakonec stala pořádná horská túra.

Přes Žamberk, Kunvald, Bartošovice v Orlických horách, Vrchní Orlici, Neratov, Podlesí a Novou Ves jsme se pomalu blížili do Orlického Záhoří, kde jsme měli odbočit k hlavnímu hřebeni Orlických hor. Přejeli jsme to ale a museli se kousek vrátit. Doufala jsem, že bude možné vyjet po hřebenu až na Pěticestí, ale to jsem se pěkně spletla. Po malé chvíli nás zastavil zákaz vjezdu, takže jsme nechali auto na úpatí hřebenu a pěšky vyrazili po zelené nahoru.

Jedna cesta až ke Kunštátské kapli vyšla cca na 4,8 kilometru, s převýšením něco málo přes 300 metrů. Šlo se pohodlně, až teprve výše se sníh, který se v nižších polohách objevoval jen v příkopech a lese, ukázal i na cestě, a to někdy v dost vysoké vrstvě.

Po dvou kilometrech jsme dorazili na rozcestník Korunka (863 m). Bylo znát, že zde je jaro v úplném počátku. Pokračovali jsme dál do kopce směrem k Pěticestí, kam jsem došla (protože jsem šla poslední, neboť kvůli focení jsem byla ve skluzu) krátce po půl čtvrté.

Po malém odpočinku jsme se vydali na poslední, krátký úsek cesty ke kapli po Jiráskově cestě. Protože minule jsem si nevyfotila zblízka jeden řopík, který se nachází poblíž cesty, napravila jsem to a pak jsem pospíchala dál. Počasí bylo hodně proměnlivé...od polojasna po skoro zataženo se střídalo v podstatě všechno.

Bylo moc krásné být zase po téměř třech a tři čtvrtě letech na tomto nádherném místě, které se zdá být zapomenuté a jakoby stranou dění. Musím však říci, že mě nemile překvapil opadávající nátěr na kapli. Oproti mé první návštěvě, kdy byla kaple rok po rekonstrukci a svítila bílou barvou, to byl dost žalostný pohled.

Vyfotila jsem kapli ze všech stran, ale pokročilý čas a silně se zatahující obloha nás donutily vydat se na zpáteční cestu. Když jsme byli jenom kousek od ní, začalo postřikovat. Snažila jsem se jít co nejrychleji, ale to se dalo realizovat teprve z Pěticestí, kde byla cesta opravdu luxusní, jen místy se sněhem nebo napadanými stromy.

Cestou zpět jsem fotila hodně málo, teprve v druhé polovině trasy jsem trochu přidala, protože sluníčko se přece jen ještě ujalo vlády. Kupodivu jsem také téměř vůbec neměla otlačené nohy, což bych po skoro deseti kilometrech cesty přirozeně očekávala.

Jako poslední jsem došla dolů k autu. Domluvili jsme se, že se zastavíme v Neratově v hospodě na něco teplého. Bylo asi šest hodin, když jsme vyjížděli, a za nějakých deset minut se ocitli v Neratově.

Já jsem si objednala vídeňskou kávu a štrůdl s jablíčky a šlehačkou. Bylo to vynikající a hodně mi to přišlo k chuti, protože jsem byla pořádně hladová. Nemohla jsem ale propásnout tu příležitost vyfotit si konečně, po pěti měsících od instalace, nové věže neratovského kostela. Možná je to zvláštní, ale ačkoliv ve Sdružení Neratov pracuji (ne však ale přímo v Neratově), neměla jsem zatím možnost se na ně podívat zblízka, protože jsem vlastní vinou (líná huba, holé neštěstí, jak se trefně říká) promeškala samotnou instalaci, na kterou jsme dokonce dostali placené volno z práce.

Pomalu se blížilo sedm hodin, když jsme se rozloučili s Neratovem a po stejné trase jako cestou tam, se vydali zpátky. Byla jsem plná dojmů a krásných zážitků...

Fotogalerie ZDE