Zmijí se každý bojí. A to i u nás. Přitom potkat jí chce opravdu trochu štěstí. A otázkou pak je, kdo má větší strach. Blíží se jaro, udělejme si malou exkurzi.
V našich končinách můžete potkat vlastně jen dva druhy hada. Užovku a zmiji. Přičemž užovku jsem viděl už skoro všude, zatímco na zmiji jsem natrefil pouze v horách. Na Šumavě, v Krkonoších a v Jizerkách. Obecně platí, že největší pravděpodobnost je právě na jaře. To se mi poštěstilo nejčastěji.
Z hadů mám fobii. Ale dá se překonat aspoň u nás. Protože opravdu nic nehrozí. U jednoho pensionu v sousedství šla mateřská školka za doprovodu dvou učitelek na procházku. Jak mi vyprávěl majitel, děti narazily na zmiji. „Paní učitelko, pojďte se podívat, tady je had.“
„Okamžitě odstupte,“ velela učitelka a chňapla po zmiji, že ji odhodí do trávy. O inteligenci pedagožky diskutovat nebudu, jak to dopadlo si asi sami umíte představit.
Když dorazila sanitka, tak lékař učitelku prohlédl a děl: „Máte dvě možnosti. Buď Vám dáme sérum a musíme Vás vzít na tři dny na pozorování do nemocnice, nebo ulehnete, budete se pozorovat, a v případě zhoršení stavu nás zavoláte. Ono to za tři dny odezní.“ Paní učitelka zvolila pobyt v nemocnici. Ale vyplývá z toho, že pro zdravého dospělého člověka ani přímé uštknutí naší zmijí není nebezpečné.
Na druhé stránce oceňuji naše zdravotnictví když o nějaký ten rok dříve nedaleko chtělo jedno dítko hada pohladit a bylo vymalováno. Na místo nejen že vyrazila sanitka, ale přiletěl i vrtulník. U dětí se nic nepodceňuje.
Pojďme se podívat na první, kterou jsem potkal na cyklotoulce zjara. Pěkně se plížila pomalu po asfaltu. Fotka je špatná, z mobilu, poměrně zdálky. Zmije je totiž strašně plachý tvor. A když už se vám poštěstí a potkáte jí, tak máte co dělat stihnout si ji vyfotit, než uteče. A krom toho je hodně malá. Co jsem v přírodě viděl, tak do půl metru, ale spíše kolem 30 cm délky.
To naopak užovka je kus hada. Podstatně tlustší a delší. A tak paradoxně budí větší respekt. A navíc není tak plachá. Ta moc nezdrhá. Tady je jedna taky u asfaltové lesní cesty. Vůbec nejevila zájem se ode mě vzdalovat.
A tady je jedna z našeho cykloputování po Rakousku.
Ale když jedete na kole trávou, tak většinou nemáte šanci hada dopředu spatřit. Bohužel ani on vás. A tak jsem ho už dvakrát přejel. Nevím jak on dopadl, ale já v tom okamžiku měl chuť si nohy ze šlapek strčit až za uši.
Při cestě kolem Smědavské hory v Jizerkách jsem loni na jaře takhle předjel na kole dvě pěší turistky. Kochám se přírodou a najednou periferně zaregistruji pohyb na cestě těsně vedle kola. Dobrzdím asi o 10 metrů dál a hned je mi jasné o co jde. Kolo rychle na cestu, vytáhnout mobila, rychle zpátky a udělat foto, než zdrhne. Krásně vybarvená, na fotce vypadá velká, ale byla tak 25 cm dlouhá. Stihl jsem jentaktak udělat dvě fotky a už mizela v trávě. Ale pokud by se bývala byla nehnula, tak bych si jí z kola vůbec nevšiml. Tak byla malá a tak splývala se šotolinovou cestou. Tak tady ta kráska je.
Mezitím mě dohonily ony dvě turistky. „To tedy muselo být něco extra,“ říká první z nich. „Zmije,“ odvětím v klidu. To ale vedlo druhou z turistek, že poděšeně a okamžitě odskočila od travnatého příkopu. Přičemž zmije už musela být bůhví kde.
„V Jizerkách jich je prý hodně,“ říká zase první z nich, když jí ukazuji fotku v mobilu.
„Tak to se říká už padesát let,“ odpovídám, „ale potkat ji, je pravděpodobné skoro jako výhra v loterii,“ dodávám.
Tak vám v přírodě také přeji hodně štěstí a fakt se jich nebojte.
