Připomínám, že před dvaceti lety jsme se při vstupu do Evropské unie zavázali přijmout Euro. Dnes se diskutuje o tom, jestli to je pro nás výhodné či ne.
Evropská unie nám dala hodně. Nemyslím jenom množství peněz, které k nám za ta léta přiteklo (pořád jsme více příjemci než plátci), a které jsme dle vlastního uvážení lépe nebo hůře investovali.
Evropská unie nám vnutila právní rámce, které vedly k velkému pokroku ekonomiky a neuvěřitelnému zlepšení životního prostředí. Z komunistického marasmu jsme se dostali do elitního klubu nejbohatších ekonomik na světě, kdy jsme již předstihli i staré dobré Španělsko, Řecko, Portugalsko a pomalu dokonce i Itálii.
Evropská unie nám odbourala hraniční buzeraci. Již v dobách hlubokého komunismu měli bezhraniční styk mezi sebou státy Beneluxu a na severu skandinávské země. V té době ještě nikdo ani netušil, co to nějaký Schengen jednou bude. Po pádu komunismu jsme se nebyli schopni na něčem podobném dohodnout ani mezi našimi nejbližšími zeměmi (nejen geograficky, ale i mentálně), Slovenskem, Polskem a Maďarskem. Až nastoupila EU a Schengenskou smlouvou nám otevřít hranice vlastně nakázala. Nemyslím si, že by kdokoliv ze jmenovaných zemí tohoto kroku litoval.
Celá generace našich nejmladších dostala příležitost studovat, pracovat, nebo jen poznávat vyspělý svět za bývalou železnou oponou. A své zkušenosti velkou měrou vrací doma.
A jeden z našich závazků za to všechno bylo přijetí Eura. A o tom dnes uvažujeme, zda to pro nás je výhodné, či ne. Přirovnal bych to ke svému příteli, který mi pomohl se stavbou domu a já mu na oplátku slíbil, že až se jednou ožení pomohu zase já jemu, finančně i rukou k dílu. A ten stav nastal a já dnes uvažuji, jestli ta pomoc je pro mě výhodná, či ne. Fuj!
Někdo určitě dřív nebo později namítne, že EU je dnes jiná, než při našem vstupu do ní. A já se ptám – jak jiná? Je lepší? Tak čeho se s Eurem bojíme? Je horší? Tak pak je to podobné, jakoby ten přítel měl autonehodu, byl by upoután na vozík a pro mě by to bylo o důvod více mu nepomoci. Takoví opravdu jsme?
Náš premiér to přirovnal k nevěstě. Dva mladí uzavřeli nějakou smlouvu o budoucím sňatku, až bude po studiích a budou starší. Jenže v mezidobí se z nevěsty stala alkoholička, naprosto nezodpovědná. Tak přeci si ji dnes nebudu brát. Opravdu? A co jí třeba pomoci? A opravdu jsem ji měl tenkrát rád? A pokud premiér myslel to přirovnání nevěsty na EU, nebylo by tedy od něj fér dnes rozvířit diskusi o vystoupení z EU? Či ještě lépe neměla by EU uvažovat o našem vyloučení? Co s takovým členem, který nesplní domluvené a nectí společné hodnoty?
Teď už zbývá jenom jedno. Až se konečně staneme z čistého příjemce peněz z EU jejich čistými plátci a budeme tak podporovat balkánské země a Ukrajinu, stejně jako staré evropské země doposud podporovaly nás, tak začít uvažovat o vystoupení z EU. A pak by se tedy náš charakter už ukázal naplno!
