Po probuzení v úžasném penzionku v předhůří Alp procitáme opět do slunného dne. Čeká nás sjezd do údolí a následné pomalé stoupání do Cortiny d'Ampezzo, kde se chystáme přespat.
První díl tohoto seriálu najdete zde.
Sjíždíme do údolí, což je po ránu osvěžující fičák a údolím řeky Piavy postupujeme na sever směrem k Alpám.
Teplota začíná opět prudce stoupat a tak je potřeba hledat všemožné občerstvovací příležitosti. Nabízí se supermartkety, kde si dáte z lednice vychlazeného radlera i nějaký ten sendvič. A dále pítka. Ta nevynecháme ani jedno. Do lahve čerstvá studená voda, opláchnout obličej, studená voda za krk a já si tam někdy i namočím tričko a užívám si, jak mě pár minut chladí.
Dlouhodobá zkušenost ukazuje, že nejkrásnější cyklotrasy vedou po bývalých železnicích. Stoupání ani klesání nejsou příliš strmá (ani být nemohou), cesta vede na náspech, ve skalních zářezech i tunelech. A takto tedy pomalu stoupáme až do Cortiny.
Cortina d'Ampezzo je populárním střediskem zimních sportů. V roce 1956 se zde konaly zimní olympijské hry, v roce 1963 pak mistrovství světa v krasobruslení. V roce 2026 se zde a v Miláně budou opět konat zimní olympijské hry. Centrum města je 1224 m.n.m. Má asi 5000 obyvatel. Ale neuvěřitelné množství hotelů, penzionů a restaurací. A tudíž přechodných návštěvníků násobně více.
Za dnešek jsme nejprve sestoupali z asi 780 do údolí kolem 330 a pak postupně vystoupali do Cortiny do 1220.
Je pondělí 18.07. a z Cortiny budeme stoupat i nadále po bývalé železnici až na nejvyšší bod celého našeho výletu něco přes 1500 m.n.m. Tato bývalá železnice se jmenovala Ferrovia delle Dolomiti a sloužila až do 60. let 20. století, kdy byla s rozvojem silniční dopravy zrušena.
A samozřejmě nesmí chybět vrcholové foto 1530 m.n.m.
Za vrcholem nás čeká dlouhé, ale opravdu dlouhé (asi 20 km) pozvolné klesání až do údolí řeky Rienza.
Dojeli jsme až k Tre Cime. Je to impozantní skalní skupina tří štítů. Asi nejčastější symbol Dolomit. Mají výšku 2875 až 2999 m.n.m. Ve vysokých a silně převislých severních stěnách Cima Grande (z 550 m výšky je prvních 220 m převislých asi 30 m od základny) a Cima Ovest („střecha světa“) se posouvaly možnosti sportovního lezení.
Po sjezdu do údolí k řece Rienza se podél ní stáčíme na západ a budeme údolím pokračovat až k Brennerské dálnici, kde se zase otočíme na sever.
U brennerské dálnice přijíždíme k pevnosti Fortezza. Byla postavena proti Napoleonovi, aby chránila cesty přes Brennerský průsmyk. Ve své době byla prý nejmohutnější v Evropě. Ovšem podobně jako pevnost v Terezíně svému účelu nikdy nesloužila. Napoleon sem nedorazil. První ránu dostala, když skrz ní musela být postavena železnice a později i silnice. Dnes je zde mimo historických expozic i návštěvnické centrum brennerského úpatního tunelu. Což je stavba, která se buduje už asi 15 let, ještě asi dalších 7 bude a vytvoří železniční tunel pod brennerským masivem, který bude 55 km dlouhý.
Když jedete autem po brennerské dálnici, tak vůbec netušíte, že v tom samém údolí, vedle dálnice, pod ní, přes ni... vede cyklostezka.
Tak popojedeme pár kilometrů, ubytujeme se v zájezdním statku a budeme se těšit na další den, kdy nám konečně přes Brennerský průsmyk přijede (na kole) naproti čtvrtý člen výpravy.
Zítra letím do Benátek pro auto. Tak pokračování nejdříve o víkendu.
Pokračování.
