I letos jsme vyrazili za krásami cyklotras po Evropě. Za mě vedou Alpy. Ale všude pěkně. Obzvlášť když vyjde počasí. A to letos ano. A dokonce ani jeden defekt, pád nebo porucha. Prostě paráda.
Plán byl jasný, přejet Alpy a trochu se podívat i do notoricky známých míst, jako Cortina d'Ampezzo. Plánováno zhruba 9 cyklodnů. Jako rezerva jsme ponechali 2 dny, kdyby nás něco zpomalilo, jako třeba déšť.
Horší to bylo s logistikou. Letět do Benátek letadlem s koly? Není to problém, před pár lety jsme to takto udělali s Milánem. Cena za přepravu kola byla stejná jako za každý jiný kufr, tedy pár stokorun. Ale byla trochu pakárna kola rozebrat, vyfouknout, zabalit, dopravit na letiště, pak zase složit nafouknout, seřídit. V Miláně nám to tenkrát trvalo asi dvě hodiny. A kam pak s přepravními krabicemi? Krom toho musíte zakoupit letenky pár měsíců dopředu a několik z nás, včetně mě, nevědělo ještě pár týdnů před plánovaným termínem, jestli budou moci jet nebo ne.
Nakonec jsme byli tři na start a čtvrtý nám přijel třetí den naproti Flixbusem do Innsbrucku a ten den si dal přejezd Brennerského průsmyku dvakrát. Ale o tom v dalším díle.
Takže jsme na to šli jinak. Objednali jsme hotel, tedy pension, no spíše pokoj na statku, nedaleko benátské letiště. Tam jsme dojeli ve třech lidech autem i s koly. Opravdu v dochůzkové vzdálenosti asi 2 kilometry od letiště. Tam jsme přespali a s domácími jsem se dohodl, že tam necháme 12 dnů auto za 55 Euro. Cena asi čtvrtinová proti platbě za parkování na letišti Mestre u Benátek.
Takže v pátek 15. července jsme kolem poledne vyrazili autem z Prahy. Večer dorazili na místo. Přespali. Ráno vyrazili na kolech na sever a ... dorazili do Prahy. Pro auto letím se svou polovičkou ve středu 27. července (letenka na osobu stála asi 750 Kč) a uděláme si ještě pár pěkných dnů v severní Itálii. A jdem na to.
Do Octavie trojkové řady, ani ne combi, ale liftback, jsme naskládali 3 kola, 3 lidi, ledničku na nápoje a svačinky a celou naši bagáž. U kol stačilo sundal obě kola a vyndat sedlovky. Žádné velké rozebírání. Musím neskromně přiznat, že mám rekord nacpat dovnitř 4 lidi a 3 kola.
Místo pro třetího vzadu.
Ráno skládáme kola a balíme se k odjezdu.
To je můj přepravní prostředek. Horské kolo 29". Najeto má už asi 60000 km. Původní je ale asi jen rám, sedlovka, řídítka a kliky. Vše ostatní už bylo samozřejmě vícekrát měněno.
Jedeme "na lehko". Tedy žádné stany, karimatky a spacáky. Pouze nějaké převlečení, hygiena, šití, náplasti ... Spát budeme v pensionech, hotelech, na statcích, v apartmánech. Někdo to dá do batohu. Někdo na to má za sedlem jeden malý kufřík.
Ještě zaparkovat vozidlo do stodoly místo traktoru a můžeme vyrazit.
Naše první kilometry samozřejmě vedou k moři, k benátské laguně, abychom mohli za startovní bod to moře prohlásit.
A pak už vzhůru na sever.
První pivní po prvních 30ti km.
Cesta nás vede údolím říčky Sile, kde je i přírodní park. První nádhera.
Asi zde býval říční přístav. Všude jsou poházené vraky lodí.
I na tu pověstnou hadici došlo. Ale ve vodě.
Opravdu nejedeme Toskánskem, byť to tak vypadá.
Teplota na cyklistiku úplně příznivá tedy není, ale hlavně, že neprší. To už víme, že by jet nešlo.
Ale přiblížili jsme se k dalšímu velkému cíli naší cesty - horské silnici na Piavě. Byla postavena za necelého půl roku během první světové války obrovským úsilím, aby mohla armáda na vrcholek dopravovat děla. Tunely se klikatí jeden nad druhým a jsou tak úzké, že je v nich provoz řízen semafory. Pro cyklistu je to stoupání doslova brutální. Ale je možno pořád zastavovat a fotit a fotit.
Kousek za vrcholem to při pohledu na první Alpy dnes zabalíme a někde přespíme.
Naše dnešní práce. Všimněte si dole grafu. Ten strmý nástup nahoru jsou ty tunely na Piavě. Slušně jsme nabrali výšku.
Pokračování zde.
