Kam kráčíš Albánie?

Dříve exotika. Později dobrodružství. Dnes zvědavost. V každém případě letos padla volba pro letní dovolenou na Albánii. Pojďme se na ní podívat z mnoha úhlů. 

Albánie není v EU. Dostat se do ní autem vyžaduje přejezd mnoha hranic se vším co k tomu patří. Tedy bezdůvodné čekání asi hodinu (Maďarsko-Srbsko), ostnaté dráty, písečný pruh, kamery a reflektory (Srbsko-Makedonie) a všude předkládání dokladů. Tomu jsme už odvykli. 

V Albánii navíc nemáte zdarma mobilní služby a ceny operátorů jsou více jak předražené. Např. Vodafone chce za 1 MB dat 7,70 Kč (!). Takže jako v počátcích mobilního telefonování je potřeba si pořídit místní SIMku a tu na data používat. Navíc musíte směnit peníze na albánské Leky (ALL) protože platba kartou tu moc rozšířená není. To je pro začátek to negativní. A teď už pojďme na to pozitivní. 

Přejedete hranici a hned za čarou na parkovišti je stánek s prodejem SIM karet. Vědí jak na turisty :-). To byla první z balkánských zemí, která takto postupovala. Karta Vodafonu, 22 GB dat na měsíc za v přepočtu asi 320 Kč. A je po první starosti a můžete se pustit do vnitrozemí. Ujedete pár kilometrů a překvápko č. 2: 

Sice specifický, ale přeci jen bufet. My ještě ALL nemáme, tak jedeme dál do prvního města. Směnárny na každém rohu a světe div se. Všude bez poplatků a všude zhruba stejné a férové kurzy. Za jednou Euro nějakých 117 ALL. Nemohou to být zloději, když opačnou operaci (prodej) nabízí za 120. Tedy rozpětí minimální. 

Ale čeká nás přejezd hor. Žádná hlavní silnice, ale vedlejší trasa a podle toho vypadá i její kvalita. 

Ale většinou tam asfalt je. Divil jsem se, když mi Google ukazoval na 80 km dobu dvě hodiny, ale nakonec jsme horkotěžko udrželi průměr 39. Díry, hrboly, zatáčky ... Ale krajina úžasná. 

Bohužel, když sjedete z cesty na malý odpočinek, tak jsou skoro všude černé skládky. A krom toho kontejnery na tříděný odpad jsme zahlédli snad jen jednou, v Tiraně. Na druhé straně se potkáte v horách s věcmi, které my už skoro neznáme, ale stojí za to. 

Přejezd do hor je vykonán a dostáváme se na pobřeží, kde strávíme následující týden. Konkrétně tady: 

Tam nahoře jsme bydleli. Dole na té terase se podávaly snídaně (byť jsme měli apartmány s kuchyňkou). Večer jsme mohli klidně posedět, nebo si u domácích objednat normální večeři. Platili jsme asi 15 Euro na osobu a noc. To jsou ceny, o kterých se nám už ani nezdá. Domácí by nám snesli modré z nebe, ale byla vidět jejich nezkušenost (např. nevhodné příbory k snídani apod.). To jsou ale drobnosti. Prostě začínají, asi jako celá zem. 

V okolí byly úžasné pláže. A zase - někde cestou k nim nás doprovázely kozy. Jinde jsme na malé zátoce byli skoro sami. A zátoka vedle ale plná slunečníků a vstup pouze za poplatek 9 EUR na den. Prostě takové ode zdi ke zdi. Ale voda neuvěřitelně čistá. Prostě civilizací nezasažená. 

Kapitolou samou pro sebe jsou stavby. Vesměs nedodělané, kdy ze střech trčí dráty. To vidíte skoro na celém Balkáně. Údajně je to kvůli daním. Asi že z nezkolaudované nemovitosti se neplatí daň, či nějak tak. V každém případě to vytváří typický kolorit. 

Ale večery na terase neměly chybu. 

Samozřejmě jsme nemohli vynechat místní gastronomii. A je to zase o turistice. Kde je plno cizinců, tam jsou ceny vyšší (asi stejné jako u nás). V horách jsme se zastavili v zapadlé kavárničce na 3 kávy (freddo, kapučíno a latte) a platili jsme i se spropitným 500 ALL (= cca 100 Kč). Ale pokrmy skvělé, obsluha laskavá a porce velké. 

Večerní přímořská městečka už jsou asi jako skoro všude ve středomoří. 

Když navštívíte místní památky, také se nestačíte divit. Klášter Ardenica - musíte zaklepat. Přijde vám otevřít starší pán a udělá pro vás to první a poslední. Ale třeba vykopávky starověkého Butrintu (další fotky) jsou hojně navštěvovány turisty a podle toho to vypadá. Zaplatíte nemalé vstupné (1000 ALL, tedy asi 200 Kč na osobu), lístek nedostanete, zato pokladník vyběhne a otevře vám turniket. Takhle se ta státní kasa moc nenaplní a cesta do vysněné EU bude ještě trnitá. 

Mrkněme se trochu na historii, hlavně na tu nejzajímavější, tedy 20. století. Na začátku 2. světové války Italové Albánii obsadili. Vznikl silný odboj, kde velkou roli hrál komunista Enver Hodža. Po kapitulaci Itálie v roce 1943 obsadili Albánii Němci, které nakonec odboj vytlačil. 

Po válce se Albánie po vítězství komunistů ve volbách v roce 1945 orientovala na Jugoslávii a SSSR. Předseda komunistů Enver Hodža byl zároveň předsedou vlády, ministrem zahraničí i obrany. Prostě kult osobnosti. Nastalo znárodňování, to vše známe taky. Po několika roztržkách s Bělehradem se Albánie orientovala jen na SSSR, který jí doporučil orientaci hospodářství na zemědělství a pěstování například citrusových plodů. Albánie získala pocit, že by v rámci spolupráce zemí východního bloku hrála druhé housle a na jaře 1960 se vztahy se SSSR skoro přerušily. 

Albánie se začala orientovat na Čínu. Z Číny začala proudit obrovská materiální a hospodářská pomoc a vztahy byly více než vřelé. V roce 1967 Enver Hodža například vyhlásil Albánii jako první ryze ateistický stát světa. Hodža si ale uvědomil, že bezpečnost státu zajistí především dobrými vztahy se sousedy, což vedlo k roztržce s Čínou. 

Hospodářství uvadalo a například soukromá automobilová doprava byla úplně zakázána. Hodža vedl Albánii k totální izolaci a postupně narůstala jeho paranoia a nechal po celé zemi postavit statisíce bunkrů, z nichž většina stojí do dnes. 

Enver Hodža vládl Albánii až do roku 1985, kdy umřel. Komunismus ale padl až počátkem 90. let. V 90. letech vláda podporovala v podstatě pyramidové investování, což vedlo následně k velkolepému krachu, zchudnutí většiny obyvatel a pádu demokratické vlády. Mnoho lidí prodalo auto, domky, pozemky a jiný majetek. 

Dál se už naštěstí nic dramatického nedělo. Země dostala obrovskou mezinárodní pomoc, hospodářství od roku 2002 roste, turismus vzkvétá. Od roku 2009 je Albánie členem NATO a je kandidátským státem na členství v EU. 

Zajímavým úkazem jsou hřbitovy. Obyvatelstvo je většinově muslimské a hroby se od našich příliš neliší. Kříž najdete jen výjimečně. A je vidět že jsou hroby honosné i vysloveně jednoduché. 

Tráva mezi hroby se neseká, ale vypaluje. 

Celkový závěr: nechci říkat úžasná, ale určitě zajímavá země. Už velmi civilizovaná, stále levná. Za návštěvu stojí. Podívejme se na závěr na mé fotky z roku 2002, kdy jsem si na dovolené na Korfu na jeden den do Albánie odskočil. Ten pokrok, který ta zem za 20 let udělala, je enormní. 

Přejme Albánii i nadále tu úspěšnou cestu. A snad jí už brzy uvítáme v rodině evropských národů.