Houbová

Čistá fikce. Podobnost s existujícími osobami, není tak úplně náhodná, ale příběh je smyšlený. O všech zúčastněných vypovídá s nadsázkou a doufám, že to tak i vezmou. 

       Tomáš si konečně šel umýt do koupelny ruce a již se těšil na večerní pohodu. Se ženou právě dočistili to malé množství hub, které odpoledne našli v lese. Na řízky to nebylo, nebylo to ani na smaženici, tak aspoň něco na sušení na zimu. Stejně byla dobrá půlka úlovku červavá, ale něco málo se dalo zpracovat. A tak to bylo skoro pořád. Po lese pořádná procházka, zkoušení starších míst i nových koutů, ale úlovek za moc nestál. Po celý rok, ba dalo by se říci, že již více let. Jakoby se ty houby někam ztratily. Člověk by si řekl, že za to mohou třeba klimatické změny, ale nebylo tomu tak. Nejen že klima za to nemohlo, ono se nic nedělo, protože jen Tomáš se ženou asi nechodili na ta správná místa, zatímco tu žil jeden, který prostě ty koše hub z lesa nosil.

            Tomáš si vytáhl z lednice vychlazenou dvanáctku a otevřel ji takovým žertovným otvírákem, co při kontaktu s lahví pronesl: „Jo, chlapi sobě!“. Už to ani nepotřeboval slyšet, to pobavení z hlášky již dávno vyprchalo, ale věděl, že jeho ženu to zase nadzvedne.

      Od kuchyňského koutu se ozvalo: „To mi zase scházelo“ a oba se s Olinou pro sebe usmáli. Takové typické škádlívání po čtvrtstoletí manželství. Odnesl si otevřenou lahev k televizi, pustil si nějaký sport, sedl do křesla, natáhl si nohy a labužnicky začal vychutnávat studenou plzeň. Náladu mu pořád kazil jenom ten soused, co nosil plné košíky hub. Pořád na to musel myslet. Smažené houbové řízky byly totiž jeho nejoblíbenější pochoutka. Ale opravdu málokdy se mu podařilo přinést z lesa dostatek velkých hub na jejich přípravu. To bylo tak jednou do roka v době, kdy hříbky rostly snad i na pařezech a kdy se o ně zakopávalo doslova na každém kroku. Dnes rozhodně nebyl ten den.

            Tak si musel nechal zajít chuť, a vědomí, že podzim už pomalu končí, a s ním i houby, mu na náladě moc nepřidalo. Přiložil do roztopeného krbu, loknul si z lahve a snil o vůni z pánve linoucí se z kuchyně z těch obrovských řízků z pravých hřibů, které v okolních lesích rostly. Ne dnes a ne pro něho.

-----------------------------

            To Jirka, Tomášův kamarád z dětství, byl jiná třída. Do hor nejezdil jen na víkendy. Měl tu vlastní penzion, žil zde s rodinou, vychovával dvě děti a hory znal jako své boty. Především místní lesy. Věděl moc dobře kdy do lesa vyrazit a kdy to nemá cenu. Ale především věděl kam do lesa chodit. Velmi ochotně vždy večer nafotil plný košík hub a rozesílal fotku známým mailem. Někdy k tomu přidal i obrázek obrovského „praváka“ trůnícího ještě v trávě nebo mechu. Nechlubil se, ale pošťuchoval. A dělal to rád. A dělal to často, to bylo to nejhorší.

            Občas se cestou z lesa zastavil u Tomáše „na kafe“ a jen tak mimochodem tak ukázal svůj plný košík úlovků. Tomáš mu to vždy obdivoval, ale ve skutečnosti skřípal vzteky zuby. Nejhorší potupou bylo, když Jirka Tomášovi blahosklonně nabídl pár výstavních kousků se slovy, že to stejně nemohou celé sníst. Odmítnout se sice dalo, ale nebylo by to slušné.

            Mnohokrát se navštívili i s manželkami. Při přátelském hovoru se občas řeč stočila i na ty houby. Ale Jirka byl jako skála. Svá místečka nikdy neprozradil. Jirka měl ale jednu slabost – rád se napil. Ba přímo by se dalo říci, že se občas i přepil. Tak řekněme to na rovinu, prostě se občas opil.

            Tomáš pochopil, že tudy by cesta mohla vést. Alkoholu snesl více než Jirka.

      Bylo to už dobrý rok, co se mu to skoro podařilo. Domluvili se na jeden společně strávený večer v místní hospůdce. Pivko střídalo pivko, probírali spolu různá témata od manželek, přes děti, zvířata až po politiky. Když Tomáš usoudil, že už by to snad mohlo jít, tak nenápadně stočil řeč na místní lesy.

      „Že je to ale krása se tady procházet, co?“

      “No, jjjasně,“ koktal už trochu Jirka.

      Nutno dodat, že i Tomáš se musel hodně snažit, aby jeho řeč zněla plynule.

      „Ty Jirko, já byl tuhle u Zelenýho potůčku a moc jsem toho nenašel. Myslíš, že tam nerostou?“ zkusil to Tomáš nejprve lehkou oklikou, aby nemusel položit přímou otázku.

      „Tam ne ty vole. Tam najdeš tak zakrslý žáby, škyt,“ namáhavě ze sebe vypravil Jirka.

       „No já si to myslel, a kam bys mi radil?“ zkusil to už teď naostro Tomáš.

      Ale Jirka si ještě držel poslední zbytky vědomí a znal moc dobře slabiny Tomáše.

      „Já ti to teda povím, ty vole, ale dáme si na to panáka,“ a už mával na servírku. Dva Fernety přistály na stole před nimi takřka vzápětí.

      „A ještě do druhé nohy,“ a už znova objednával.

      Po třetím Fernetu konečně pravil: „Chodím na ně do lllesa, ty vole.“

     Věděl, že Tomáš už se dál ptát nebude. Ne, že by nebyl zvědavý, ale nesnesl kombinaci alkoholu. Vydržel sice více piv než Jirka, ale nesměl to ničím prokládat. Odpověď Jirky už teď sotva vnímal. Jirka se nemýlil. Tomáš zmizel na toaletě a urychleně vyprazdňoval ústy svůj žaludek. Tím večer skončil, Tomáš sotva došel domů.

-------------------------------

            Tomáš si toto vše vybavoval, když u krbu upíjel ze svého lahváče. Kolikrát už s Jirkou dával na to téma důvěrné hovory. Přesvědčoval ho, že to nikomu nepoví a že jeden houbař mu přeci loviště nemůže vysbírat. Jirka zůstával neoblomný. A ač to byl jeden z největších Tomášových přátel, někam si položil laťku a přes tu vlak nejede. V televizi přerušili sportovní přenos reklamou na nejnovější mobil světové značky a Tomáš se bezmyšlenkovitě vrhl po dálkovém ovladači, že někam přepne. Jeho ruka se zarazila na půli cesty ke stolku. Něco se mu dralo do hlavy. Ještě nevěděl přesně co, ale zachytil se tam takový malý červíček úvah. Dokončil pohyb, přepnul na zpravodajský kanál a se skelným pohledem, duchem někde jinde, sledoval televizní obrazovku. Pak mu to došlo. Mám to! Zajásal v duchu. Ďábelský plán byl na světě. K ženě ke kuchyňskému stolu prohodil: „Nemyslíš, že je zase čas, abychom se s Pavlínou a Jirkou někdy vzájemně navštívili?“

-----------------------------------------

            Pavlína si v kuchyni dala záležet. Podávaly se přírodní řízky na houbách. Ale ze škodolibosti tentokrát Tomáš nikoho nepodezíral. K tomu pečené brambory. Olga Pavlíně chválila kuchařské umění a i pánové se rádi přidali. Popíjeli pomalu dobré červené víno a řeč se točila převážně kolem dětí. Tomáš stále vyčkával na vhodný okamžik. Hlavně nic neuspěchat, říkal si. Musí to být tutovka. Minuty ubíhaly a Pavlína se z kuchyně vynořila s ještě lepším domácím Tiramisu. „Kdo si dá kafe?“ zeptala se. Při pohledu na dort neodolal nikdo. Pavlína tak zmizela do kuchyně a jala se kávu připravovat. „Musím si odskočit“, prohodil Jirka a zvedl se od stolu. Olga s Tomášem osiřeli v jídelně. Tak teď, a nebo nikdy, řekl si Tomáš a zvedl se ze židle.

            Jirka nebyl žádný velký technický talent. U počítače ho jeho děti horko těžko naučily používat klávesovou kombinaci CTRL+C a CTRL+V. Mail si přečetl, i odeslal, ale s přílohami už to bylo horší. Jeho mobilní telefon byl spíše muzejní kousek a v kruhu všech známých vzbuzoval nejen úsměvy na rtech, ale velmi často rádoby vtipné poznámky pro obveselení všech přítomných. Jirka to bral sportovně a spíše ho to v jeho přesvědčení, že si tu vykopávku má ponechat, jen utvrzovalo.

            Tomáš došel ke stolu v rohu místnosti a vzal Jirkův telefon do ruky.

      „Musím se znova podívat, z kterého století to vlastně pochází“, prohodil přes ucho směrem ke své ženě, která seděla za jeho zády. „Já se tím musím pořád kochat, protože takovýhle kousek se už fakt nevidí“.

      Přitom nacvičeným pohybem sundal kryt baterky, vytáhl baterii, zalovil v kapse a připraveným malým šroubováčkem ohnul jeden z napájecích kontaktů. Baterku zasunul, kryt zaklapl a telefon vrátil na své místo. Tomáš se na rozdíl od Jirky v technice vyznal a tak mu to celé zabralo jenom pár vteřin. Telefon byl ale totálně mimo provoz.

            Stihl se ještě v klidu vrátit ke stolu a společně s Olgou si ještě nějakou tu chvilku počkali, než se vrátí Jirka z toalety a než Pavlína přinesla všechny čtyři kávy.

---------------------------------------

            Druhý den ráno, již při snídani, přišlo nevyhnutelné. Tomášovi zazvonil mobil. Mrknul na displej – Pavlína. Ale na druhém konci spojení byl Jirka.

      „Tak mi ten telefon asi už opravdu definitivně odešel do věčných lovišť,“ ozvalo se smutně. „Holt budu muset koupit nový a vy budete mít všichni po srandě.“ To bylo pro Jirku asi ještě horší pomyšlení, než nutná výměna telefonu.

      Tomáš nijak nereagoval, nechal ho vypovídat.

      „Neporadil bys mi něco vhodného?“

      Přesně podle plánu. Tomáš věděl, že se Jirka na něj obrátí. Nejen že byl jeho nejlepší přítel, ale Tomáš platil v širokém dalekém okolí za znalce a pro rady se chodilo zásadně k němu. Udička byla hozena a ryba zabrala.

     „Jasně, rád pomohu. Stav se u mě po snídani, probereme to,“ řekl zúčastněně Tomáš do telefonu a v duchu si mnul ruce.

      Ten den vstal hodně brzo. Věděl skoro jistě, že Jirka zavolá a nechtěl nic ponechat náhodě, chtěl mít vše připravené. Když jeho žena ještě netušila, že existuje okolní svět, vyklouzl tiše z postele, sešel do pracovny, vytáhl svůj starý, už asi rok nepoužívaný, mobil a dal se do práce. Prvotní bylo hacknout, odborně se tomu říká rootnout, operační systém telefonu. To mu pak člověk může přikázat a naprogramovat věci, které by žádný výrobce nikdy nepovolil. Pak do telefonu nainstaloval spouštěcí aplikaci, která telefon každých 24 hodin, vždy ve tři ráno, vypnula a zapnula. To bylo nezbytné pro to, aby se všechny programy běžící v telefonu vypnuly a znova nastartovaly. A pak již nainstaloval to nejdůležitější, mapový program, který neustále zaznamenává na paměťovou kartu polohu telefonu. Dnešní telefony jsou vybaveny modulem GPS, který neustále přijímá signály z navigačních družic. To je totéž, co používají navigace v automobilech. Pak už stačí mít v přístroji program, který s těmito daty umí náležitě nakládat. Ten program Tomáš samozřejmě měl a do telefonu ho nainstaloval. Program nastavil tak, aby běžel v klidu na pozadí a aby se automaticky sepnul vždy se spuštěním telefonu, tedy ve tři ráno. V tom momentě začal zaznamenávat po několikasekundových intervalech polohu telefonu a tato data ukládal na vloženou paměťovou kartu. Uživatel neměl o ničem ponětí. Vložil do telefonu ještě dostatečně velkou paměťovou kartu, aby bylo na záznamy dost místa, telefon vypnul, uložil zase do šuplíku a opět potichu vklouzl do postele. Olga ani netušila, že byl dobrou hodinu pryč. Ještě usnul a s dobrým pocitem a nádhernými sny dospal zbytek noci.

      Jirka zazvonil chvíli po deváté.

     „Pojď dál. Dáš si kafe?“ zeptal se Tomáš a podával Jirkovi bačkory.

     „Ukaž mi tu tvou vykopávku, co s tím je,“ řekl mu ještě před tím, než dolil do obou hrnečků kávu.

      Jirka mu svůj porouchaný mobil podal. Tomáš ho zkusil zapnout a nic. Aby to vypadalo odborně, tak na klávesnici zkusil ještě několik kombinací tlačítek a tvářil se při tom čím dál vážněji.

      Po několika minutách pravil: „Tak tohle je i nad mé síly. To fakt nevím. To asi bude chtít nový mobil.“

      „Toho jsem se bál,“ odpověděl Jirka a usrkával kávu.

      „Rád ti pomohu,“ pokračoval Tomáš, „ale já bych pro tebe chtěl vybrat skutečně dobrý mobil, a to chce trochu času, abych si na výběru dal opravdu záležet. Já ti zatím půjčím jeden můj starý, vysvětlím ti na něm aspoň ty nejzákladnější věci, víc toho stejně nepoužíváš a nepotřebuješ. V klidu ho používej, já na vrácení vůbec nespěchám. Až pro tebe vyberu to pravé, dám ti vědět.“

      Vstal a šel do pracovny pro v noci předpřipravený telefon.

    Jirka nedůvěřivě zíral na dotykáč s velkou obrazovkou, ale nezbylo mu nic jiného, než nabídku přijmout. Tomáš přendal SIM kartu a jal se Jirku zaškolovat. Dalo to dost práce mu vysvětlit, že na příjem hovoru opravdu neexistuje žádné tlačítko, ba že telefon ani nemá číselná tlačítka na vytáčení čísel. Psaní sms radši ani nezkoušel.

     „Jo a nech mi tady ten starý, já mám v Praze kámoše, to je fakt machr, třeba na něco přijde,“ pojistil si Tomáš ještě tu možnost, že by se třeba na umělou poruchu nějakým způsobem mohlo přijít. 

------------------------------------------

            Když se oba toho dne loučili, tak to nejhezčí na tom bylo, že oba byli velmi spokojeni, jak ten den nádherně začal.

----------------------------------------

            Teď už Tomášovi zbývalo jen čekat. Čekat až Jirka zase vyrazí do lesa a spadne klec. Bohužel tento rok moc nepršelo a čekání se mohlo nepříjemně protahovat. Aby to vypadalo, že něco dělá, tak po třech dnech Jirkovi zavolal, že už by pro něj měl pár kousků vybraných, ale že si ještě chce radši pořádně pročíst odborné recenze, aby se nespálil. Jirka z té snahy div nezamáčkl slzičku.

      „Nepůjdeš do lesa? Včera pěkně sprchlo,“ zkusil to Tomáš pátý den.

      „No uvidím, ale spíš ne,“ odpověděl Jirka.

     Tomáš věděl, že to znamená: určitě ne. Jirka věděl, že po takovém dešti houby nerostou. Ještě prostě moc vody nespadlo. Po týdnu Tomáš Jirkovi zavolal, že ten kámoš v Praze má bohužel dovolenou a vrátí se až za další týden. Ale ubezpečil ho, že ten jeho telefon si klidně může pořád nechat, že ho opravdu nepotřebuje. Jirka vděčně poznamenal, že u něj má pár piv.

            Po deseti dnech to přišlo. „Stavím se u tebe odpoledne na jedno, mám cestu kolem,“ zavolal Jirka.

      Tomášovi poskočilo srdce. Věděl naprosto přesně, co to znamená. A nemýlil se. Jirka přišel s vítězoslavným výrazem v obličeji a s vrchovatým košíkem nádherných, ale skutečně výstavních, hřibů.

      „No ty teda jsou, ty parchante,“ pochleboval mu Tomáš.

     Otevřel dvě piva a se zájmem si prohlížel košík.

      „To víš, má obvyklá místečka,“ prohodil Jirka a byl velmi potěšen Tomášovým zájmem. Piva vypili ještě tři a pak se rozešli.

----------------------------------------

            Ten den se oba opět rozcházeli s nádherným pocitem v srdci.

-------------------------------------------

          Tomáš byl jako na trní. Ale nechtěl nic uspěchat. To by bylo to nejhorší. Nesmí padnout ani stín podezření. Až bude chodit na ta oblíbená Jirkova místečka pro nůše hřibů tak musí tvrdit, že to objevil náhodou při jedné procházce lesem. Musel počkat ještě aspoň tři dny. Ruce ho svrběly, ale dal si závazek, že do tří dnů nezavolá. Bylo to pro něj přetěžké. Napětí stoupalo jako v dobrém akčním filmu. Spánek byl čím dál tím těžší. Prostě jako malý kluk.

            Čtvrtý den Jirkovi zavolal.

      „Mám pro tebe vynikající zprávu. Ten kámoš v Praze ten tvůj telefon opravil! On fakt funguje. Říkal jsem ti, že to je machr.“

     Tomášovi trvalo předešlý den asi 10 vteřin, než ohnutý kontakt zase narovnal.

     „No to je super. Já si na ten dotykáč fakt nemohl zvyknout. Ani netušíš, jak jsi mě potěšil!“ Tetelil se Jirka do telefonu. „Lepší zprávu jsi pro mě nemohl mít. Já se u tebe ještě dneska stavím“.

            Plný vděčnosti se Jirka ve dveřích objevil s lahví dobrého koňaku.

     „Tomáši, to nemůžeš odmítnout!“

     Bylo vypito několik piv, proběhla výměna telefonů.

     „Kolik tomu známému dlužím?“ zajímal se Jirka.

    „Hele to neřeš, on mi je zavázán, tak nic nechtěl. A já po tobě taky nic nechci. Jsi přeci dobrý kámoš. A na to si dáme ještě jedno!“ Ten den jich bylo vypito hodně.

            Když konečně došlo na rozlučku, odcházel Jirka se svým starým telefonem zabaleným jako největší svátost, a Tomáš ukládal svůj použitý telefon do šuplíku s pocitem dokonale odvedené práce.

----------------------------------------

      Bylo to již potřetí za několik dnů, co se oba rozcházeli na vrcholu absolutní euforie.

------------------------------------------

            Tomáš si chtěl okamžik triumfu vychutnat. Proto počkal až do druhého dne do rána. V klidu posnídal s Olinou a užíval si euforického pocitu, až se za chvíli dozví pravdu. Byl jako malé dítě, které se těší, co najde pod stromečkem. Po snídani Olga odjela na nákup. A nadešel ten okamžik.

            Vyndal telefon ze šuplíku, zapnul ho, propojil kabelem s počítačem a začal projíždět adresáře na paměťové kartě telefonu. Tady to je! Viděl, jak bylo posledních 18 dnů na záznamech seřazeno jako slepice na hřadu. Nádhera! Líp to fungovat nemohlo. Tomáš byl stále spokojenější sám se sebou. Začal stahovat všechny soubory to počítače. Ještě pár minut a budu to mít!

            Najel podle názvu souboru na ten správný záznam. Teď už ho jen otevřít v mapovém programu a budu doma.

      Kdyby byl někdo v tom okamžiku s Tomášem v domě, tak by si myslel, že se zbláznil. Z pracovny se náhle ozval zvířecí výkřik. „Ten parchant. Ten parchááánt! TO JE ALE PARCHÁÁÁÁNT!.“ Řval Tomáš jako smyslů zbavený. „To snad není možný, to se mi jen zdá.“ Pak už se jen pohodlněji posadil a musel se začít smát. Čím dál tím více. Záznam pohybu Jirkova telefonu byl naprosto jednoznačný. Jirka ráno sedl na autobus a jel do města na trh. Tam nakoupil houby a na zpáteční cestě vystoupil o stanici dřív a přes les šel navštívit Tomáše.