Exodus Arménů z Arabachu jako ukázka co by mohlo být i u nás

Poté co Ázerbándánci v podstatě jedním vrzem dobyli Náhorní Karabach a prohlásili, že etničtí Arméni se nemusí ničeho bát, nastal jejich masový exodus. Důvěra je zjevně to poslední, co v tomto prostoru panuje.

Ke včerejšímu dni prchlo z Náhorního Karabachu už asi 47 tisíc lidí. Všichni se vydali do Arménie. A nepomohlo ani ujišťování ázerbándášského prezidenta, že se jim nic nestane a že budou normálně integrováni do života pod novou regionální mocností.

A teď si představme, co by se stalo, kdyby si (a je jedno jestli bez boje, nebo po porážce) podobně Rusko připojilo Ukrajinu. Bylo by slyšet z Moskvy, že Novorusové (tak by zřejmě Ukrajince přejmenovali) se nemusí ničeho bát, že se jim nic nestane a budou pouze integrováni. Pokud si někdo myslí, že ti by na to slyšeli, tak se šeredně mýlí.

Vzájemná nenávist mezi Rusy a Ukrajinci bude po současných událostech trvat generace a desetiletí. Ostatně podobně jako mezi Armény a Ázerbándánci. Nebo mezi Gruzínci a Rusy. Prostě ten prostor, kam dosáhne Rusko, je prokletý.

Nastal by exodus. Ale exodus, který by čítal nikoliv desetitisíce lidí, ale miliony. A kam by se ti lidé vydali? Jednoznačně do Evropy, kam jinam. Evropa by na hranici nepostavila ostnaté dráty a kulomety. Mohla by pořád dokola povídat něco o ilegální migraci, statisíce příchozích by končili v táborech, z kterých by se dříve či později dostali s povolením dočasného pobytu, pak s pracovním povolením, trvalým pobytem a nakonec občanstvím. Tak to prostě u nás chodí.

A nejparadoxnější je, že ti co nejvíce brojí proti uprchlíkům, zároveň nejvíce brojí proti vojenské pomoci Ukrajině. A k tomu ještě jde o mnohé politiky zemí, které s Ukrajinou přímo sousedí. Například Slovensko a Maďarsko. Ale my jsme hned za humny.