Špioni mocností – přihlaste se na úřadě!

Současný apel německé vlády, aby se agenti cizích mocností pracujících na ambasádách a obchodních zastoupeních přihlásili k evidenci, je nutno sledovat s trpkým úsměvem a pobavením. Představa, že vzniknou fronty agentů u přepážky k registraci, je fantastická. Proč ale racionální Němci takové výzvy svým spojencům adresují? Práce agentů výzvědných služeb je přece součástí vládní politiky většiny států. Pokud tomu tak není, tak to svědčí o politické naivitě.  Klasická špionáž a sledování komunikačních zdrojů a médií je v určité míře nedílnou součástí diplomacie. Té diplomacie, která v lepším případě Vás hladí jednou rukou po vlasech a druhou Vám prohrabává kapsy. V tom horším případě Vás drží pod krkem a bez obalu Vás šacuje, včetně všech myslitelných úkrytů.

V případě, že Německá speciální služba zjistí, že na jejím území a ambasádách pracují agenti cizí mocnosti, má na vybranou několik přístupů. První na řadě jsou vyhodnocení a pokusy dotyčného agenta získat na svou stranu. Druhým způsobem je takové osoby zviditelnit, blokovat či vypovědět jako nežádoucí. To se děje především u „nepřátel“, nebo příslušníků států nevýznamných. Největší problém je, když bezpečnostní služby zjistí, že jsou špiclovány přáteli a spojenci. Což se v minulých letech dělo v Německu pravidelně. Nesmíme zapomenout, že USA po II. světové válce převzaly velkou většinu agentů nacistických služeb. Z těchto osob potom nový šéf německé zpravodajské služby generál Gehlen vytvořil základ nové agenturní sítě. Jako nacistický generálmajor řídil operace na východě. Po válce, pod přímým dohledem amerických zvláštních služeb, zřídil špionážní síť proti tehdejšímu Sovětskému svazu, a později tato síť byla překlopena do nové špionážní služby Německa. Doposud vše klapalo, jak klapat mělo. Předchozí blokové uspořádání světa reprezentované Varšavskou smlouvou a NATO se rozpadlo.  S tím zmizela i potřeba každého bloku mít svého špionážního vůdce, který nesl hlavní tíhu této činnosti vůči protivníkovi. Jestliže bývalý SSSR a pozdější Rusko se v této aktivitě stalo sirotkem, tak USA si kormidlo stále nechce nechat vzít. Proto se kouká pod pokličku i svým spojencům, včetně těch nových. U těch nových o to více, protože řadu vedoucích pracovníků nového zpravodajského vedení vyškolilo. Důsledkem je to, že špionážním agenturám USA připadá stále normální vykonávat kontrolu bez rozdílu přátelé – nepřátelé.  Jen se tato kontrola více sofistikovala. Pohled jejich spojenců se ale mění.  

Z rozbitého Německa, které bylo zcela odkázáno na USA, se stala evropská velmoc. Výrazným způsobem zasahuje do dění v Evropě. Zároveň se jí podařilo to, co Hitler nedokázal vojensky. Německo dobylo mnoho evropských států a východní území ekonomicky, a je jeho bytostným zájmem tato území udržet v klidu, případně získat další, například Ukrajinu a jiné bývalé republiky Sovětského svazu. A zde je zřejmě jádro problému, proč se snaží Německo alespoň trochu vytvořit dojem, že cení zuby. V případě Ukrajiny lze bez zakrývání prohlásit, že tuto ekonomickou kořist si vyhlédl strýček Sam. A dokonce chce, aby účet za budoucí hodování zatáhla Evropa, tj. především Německo. V každém případě tento strýček riskuje nejméně. Pokud se podaří Ukrajinu vytrhnout z ekonomické sféry Ruska, bude účet platit především Evropa, která si občas lízne smetany.  Šlehačku slízne někdo jiný, a to bez velkých nákladů.

Zároveň toto bafání spojenců navazuje na únik informací z výzvědných služeb USA, které v současné době neví, kam dříve skočit. Ukrajina vyčerpává jejich kapacity dezinformační, jihoamerické a středoamerické státy čím dál tím více koketují s levicovým pojetím ekonomiky, aktivizuje se situace v Iráku, Sýrii, Afghánistánu a Libyi. K tomu se pomalu připojuje Čína využívající této situace pro prosazování svých zájmů v Africe, stejně tak startuje čím dál tím více Indie. Ne nadarmo ministr Kerry rotuje po světě, o čemž svědčí i nenadálá návštěva Indie a dalších států. Takto rozpohybovaná situace nemůže být dlouhodobě a efektivně zpravodajsky pokryta. Situace tak spěje ke katarzi – zpravodajský zájem diverzifikovat a například evropské spojence pustit z hlavních špionážních plánů. Nabízí se však i katarze mnohem horší – horký konflikt, který odpustí páru a umožní spřáteleným zpravodajcům spojit se proti jednomu nepříteli.

Dominantní hráč v oblasti špionáže, současné USA, stále dávají jasně najevo, že přátelé buďme ale jen za určitých podmínek. Uplatňují tak zcela heslo „Co je tvoje, je i moje, co je moje, do toho nic není.  Zapojení řady firem, především v komunikacích, do výzvědné služby je dávnou tradicí. Výzva Německa „Špioni mocností přihlaste se“ je sice úsměvná ale vyjadřuje jen opatrný postoj, který bude posilován a stupňován dalšími evropskými partnery USA. Postoj se bude přesouvat i do oblasti ekonomické. Například rozhodnutí německých úřadů, že nechce využívat americký koncern VERIZON, který pro německé státní úřady poskytoval služby operátora, je reakcí na propojenost takových firem na výzvědné agentury. Pro firmy v USA, které chtějí být obchodně úspěšné, je běžné, že vědomě či polovědomě dodávají informace zpravodajské službě.  USA mají bohaté zkušenosti, jak veřejným míněním neposlušné firmy a jednotlivce „umravnit“. Mc Carthismus, ortodoxní náboženské hnutí, embarga, výhružky a další podobné postupy se uplatnily i při informační masáži po úniku informací Snowdena, Assange a dalších, o kterých se spekuluje, že přijdou. V podstatě se nejedná o nic nového. I ČR zažila činnost různých sovětských poradců, kteří ve skutečnosti byli zpravodajci nebo jimi byli využíváni. Včetně novinářů a masmédií vytvářejících jinou skutečnost od reálné.

Současný rozsah činnosti USA v této oblasti, jako globálního hráče, je však enormní. Je jen otázkou, zda katarze bude poklidná, zpravodajci USA aktivitu k evropským spojencům omezí a spolehnou se na služby evropských spřátelených států. V opačném případě musí něco dříve či později prasknout. USA nebo celý světový pořádek. Hádejme, co to bude?

J. Fišer