EU jsme napadáni, že jsme ti, co nepodporují integraci utečenců. Hrotící se situace ukazuje, že to bude v EU spíše otázka dlouhého vedení.
Zapátrejte v paměti a uvidíte, že se u nás podařilo integrovat Rusy a Ukrajince (po roce 1917), Řeky (po roce 1967) a naposled Vietnamce (od roku 1975 dodnes). Můžeme říci, že přispěli k inteluktálnímu, pracovnímu a obchodnímu potenciálu naší země.Na straně druhé se nepodařilo za 200 let integrovat jinou menšinu, která se obecně nazývala cikáni, nyní Romové. Rovněž je v naší kultuře přítomný obraz mohamedána jako násilníka, a to v důsledku vpádu Osmanů na Slovensko. To vše nám dalo zkušenosti, které říkají - pokud se někdo chce integrovat, musí přijmout alespoň základní hodnoty společnosti. Musí se trochu podobat i nám.
Západní Evropa v době dvou politických bloků si vypěstovala a hýčkala lidská práv, které byly používány jako klacek proti tehdějším socialistickým státům, a úspěšně - viz Helsinská konference. Spolu s přechodem na konzumní společnost a geniálním vynálezem ideologů - multikulturalismem, si tak zadělala na problémy, které vyvřely na povrch v dnešní době. To pomineme i to, že ve své omezenosti se domnívala, že se stejným formátem politické ideologie uspěje proti islámu. Filozofickým, politickým a sociologickým faktem je, že adresát snahy o humanistickou obnovu na to kálí - nic takového ve svém repertoáru ovládaní společnosti islám nemá. U většiny občanů v ČR k tomu ještě přistupuje poznání (což skutečně ověřila praxe), že se v případě Romů podařilo velmi málo za velmi mnoho peněz. Těch několik desítek romských vysokoškoláků, jednotek právníků, politiků a aktivistů, je chabým výsledkem socialistické převýchovy a nebo porevoluční svobody roku 1989. Důvod je prostý a občan jej vnímá i v případě uprchlíků. Je to naprostý nedostatek snahy přizpůsobit se většinové společnosti. A to buď z kulturních (u Romů), nebo z náboženských důvodů (u uprchlíků).
Samostatnou kapitolou jsou v tomto státní orgány zodpovědné za integraci a především různé neziskové organizace. Jejich efektivita ve srovnání s náklady je hanebná. Pokud se ale budou tyto organizace snažit přizpůsobit společnost místo přizpůsobení menšiny, může být výsledkem jen apatie většiny, nebo její radikalizace. Je to stejné, jako se vzděláním - úspěšný může být jen ten, kdo vzdělání dobrovolně přijímá. S rákoskou v ruce můžeme také učit - ale jen do doby, než nás žák fyzicky doroste - pak dostaneme přes hubu. Tak, jako dnes dostává EU od Turecka, Saudů, a za mlčení USA.
Všechny skupiny, které se podařilo v naší společnosti integrovat respektovaly z velké míry naše kulturní zvyky, přičemž si zachovaly prvky své kultury. Markantně to bylo vidět na Řecích, jasně je to vidět na Vietnamcích (tzv. čeští Vietnamci), kteří plní naše střední školy a univerzity. Jejich hodnotový systém našel společnou styčnou plochu s naší kulturou. U Romů jsou jen společným styčným bodem sociální dávky, neziskové organizace a povinnost výživy - stejně jako u utečenců v EU.
Evropa, která nás kárá, a která se honosí tím, že pečuje o svoji kulturu, zcela selhala. Jak můžeme souhlasit s EU, když jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli integraci Romů, a nikdo nemůže prohlásit, že jsme udělali málo. Jsou určité hranice, které jdou překročit jen vlastní vůlí těch, kteří se mají integrovat. I v Německu dřívější gastarbeitři z Turecka se integrovali především jako pracovní síla, ne jako plnohodnotní občané Německa. Stejně je tomu ve Francii a Anglii. Stejně se otevírají oči severským státům. Většina zde dříve "integrovaných" se stala jen záchytnou sítí pro nové emigranty, a sami se všichni vrátili do kultury a náboženství nově příchozích. Je to tak začátek nové etapy Evropy. Pokud bude chybět vůle utečenců odložit své životní hodnoty, které jsou především určovány náboženstvím, nemůžeme to nahradit opuštěním našich hodnot, které jsou založeny na osobní svobodě, respektu k práci, pohlaví, a vzdělání. Nemůžeme respektovat ty, kteří z našeho života nerespektují téměř nic - jen naše peníze a pohodlný život.
Není tedy na místě poukazovat na naše fóbie, které se dnes ukazují společenskou zkušeností. Naopak, nastala doba, kdy by měli pozorně naslouchat jiným názorům v Evropě.
