Jen tak si lze vysvětit, že současný právní systém umožňuje postihnout dítě exekucí například za neplacení poplatku za popelnice, který měl uhradit jeho rodič. Lze jen těžko předpokládat, že desetileté dítě plně chápe nedbalost rodičů, natož aby ji dovedlo ovlivnit. Je našim právním paradoxem, že při každé zlodějině, tunelování a korupčním jednání, se zkoumá úmysl a stupeň nedbalosti, a u vymáhání „dluhů“ dětí má právo zuby jako pilky. Ve velkých kauzách v minulosti se nemohl zloděj potrestat, protože soud nedokázal úmysl někoho okrást, a lumpové pobíhají nadále mezi námi. U dětí si stát nové lumpy vyrábí bez jejich zavinění běžně.
Společnost je znechucena kauzami, kdy je vidět, že zlodějna nastala, že z ní měl zloděj prospěch, ale nějaká zpětná vazba nepřišla. Pomalu jsme si zvykli, že ten, kdo má prachy, tak se dovede ze všeho vysekat, nebo si zařídí symbolický trest. Pokud si zvykneme i na to, že dítě (odložené v dětském domově) v 18 letech je zatíženo dluhem, který vyrobili „rodiče“ neplacením komunálního poplatku, pokuty za jízdu načerno, tak už není pro nás pomoci. Pak už jenom chybí nějaký nevolnický zákon (i když i tomu se některé zákony v provedení našeho parlamentu blíží) nebo trestat myšlenku.
Právo, které je souborem vynutitelných pravidel chování, je především regulační systém, jehož úkolem je vymezovat mantinely chování ve společnosti a odstraňovat ve společnosti konflikty. V tomto případě je počínání státní správy a samosprávy opakem – konflikty přímo rodí a daří se mu vyslat do života mladého člověka se závazky, které ho dovedou do neřešitelných situací. Záměrně, jako právník, nemluvím o spravedlnosti, protože právo a spravedlnost jsou rozhádaní nevlastní sourozenci.
Kromě vynutitelného práva, které aplikuje státní správa a samospráva existují i nevynutitelné regulační systémy – například morálka a slušná výchova. V kritizovaných případech je zřejmě drzostí očekávat použití obou, ale o to víc se musí občané ozývat s nesouhlasem. Poslanci a senátoři by v tomto případě měli řičet jednohlasně o tom, že zde spravedlnost chybí a stav změnit. Pokud ne, tak si musíme říci, že jako voliči jsme stejně blbí jako stát – protože stát jsme my.
V některých případech takto postižených dětí je míra amorálnosti tak vysoká, že úřad, který tak rozhodne, nemá právo na existenci. Základní premisa při rozhodování státního úředníka je zvážit v rámci své pravomoci právní normy, dopady a účinek zamýšleného opatření – říká se tomu správní uvážení. Nic na tom nemění to, že rodič dítěte je programově nezaměstnaný, alkoholik, feťák či pouhý sprostý lump. Mimo jiné, u části naší populace je pomoc dětem z takových rodin vysoce podporovaná a politicky žádoucí, a jdou tam naše obrovské peníze.
Výmluvy úředníků na vázanost právem jsou nesmyslem, který má zakrýt neodbornost. Jen na závěr lze připomenout, jak u dítěte takto sankcionovaného prokážeme byť jen nevědomou nedbalost „tj. dítě nevědělo, že může následek způsobit, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět mělo a mohlo“, natož vysledovat vědomou nedbalost „dítě vědělo, že může způsobit určitý následek, avšak bez přiměřeného důvodu předpokládalo, že k němu nedojde.
Pokud to někdo nevidí, tak skutečně jsme stát blbec.
