Máme státní, veřejné, soukromé a církevní děti. (II.díl)

V předchozím dílu jsem krátce řešil otázku práva na vzdělání a systém, který po roce 1989 postupně vznikl. Každé dítě v ČR dostává na vzdělávání podporu od státu podle toho, jakého zřizovatele si zvolí. Je tedy potřebné podívat se na konkrétní skupiny škol. Celý problém se otevřel v důsledku vyrovnávání státu s církvemi. Církevní škola je zřizována církví, tedy soukromou právnickou osobou. Svojí právní podstatou je soukromou školou. I přes všechny bohulibé cíle je tomu tak. Nebyl racionální důvod dělit vzniklé soukromé školy na kategorie a podporovat je rozdílně. Historicky se tato podpora vyvinula, protože v politické úrovni křesťanské politické strany stály často na vahadle rozhodování, a uplatnily tak svůj pohled při rozvoji soukromého školství. Argument, že církevní školy jsou přínosem pro společnost je stejný, jako argument ve prospěch ostatních soukromých škol. Převážná většina soukromých škol vznikla za účelem vzdělávat svobodně, prosadit nové pohledy a odstranit předchozí vliv ideologie ve školství. Jen velmi málo soukromých škol šlo do nejisté budoucnosti s cílem udělat z toho byznys. Nehledě na to, že z dotací, které jsou nastaveny a mají zajistit standard vzdělávání, se ani zbohatnout nedá.

Církevní školy

Školy církevní jsou financovány stejně jako školy státní – tedy v plném rozsahu, s výjimkou výdajů na pořízení a zhodnocení dlouhodobého majetku (tzv. leasing, ale ten lze použít, pokud je to náklad na učební pomůcky). Ministerstvo přímo podle státního normativu zasílá peníze škole a hradí provoz. Veškeré vypořádání a komunikace k rozpočtu se děje mezi školou a MŠMT. I zde jde vše z veřejného rozpočtu. Školné vybírat církevní školy mohou a záleží jen na nich, jak vzdělávací program upraví. Buď ponechají požadovaný standard, nebo si žáci připlatí na nadstandard, který je pro ně přitažlivý.

Z hlediska zakládání církevních škol je zde získání práva k výkonu zřizovat školy. O to může požádat každá registrovaná církev a náboženská společnost při splnění podmínek zákona. To, že je zde zájem o další rozšiřování církevních škol, svědčí jejich nárůst za posledních deset let. Je to patrné nejen u církví, které jsou zahrnuty v restituci, ale také u dalších církví a sekt, které v minulosti byly povoleny a fungují více, jak deset let. Mohou tedy žádat zvláštní oprávnění ke zřízení školy. Není tak vyloučena doba, kdy i takové církve a sekty (od islámských, scientistických až po církve různých zvěstovatelů pravdy a lásky) budou žádat dle zákona. Odmítnout je bude právně problematické. I z tohoto pohledu je potřeba vidět, že snaha o úpravu financování církevních škol není vedena jen církevními restitucemi, ale snahou o změnu financování, jako ostatních soukromých škol.

Státní školy

Státní školy (kterých je minimum) jsou zřizovány a financovány Ministerstvy jako organizační složky nebo jako samostatné právní subjekty podle zákona. Jsou zcela financované zřizovatelem ze státního rozpočtu – obecně řečeno od sponky v kanceláři až po výstavbu budovy. Pro ilustraci ocitujme rozsah financování státních škol: „…a to na platy, náhrady platů, nebo mzdy a náhrady mezd, na odměny za pracovní pohotovost, odměny za práci vykonávanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a odstupné, na výdaje za úhradu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na úhradu pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, na příděly do fondu kulturních a sociálních potřeb a ostatní náklady vyplývající z pracovněprávních vztahů, na výdaje podle § 184 odst. 1 a 2, výdaje na nezbytné zvýšení nákladů spojených s výukou dětí, žáků a studentů zdravotně postižených, výdaje na učební pomůcky, výdaje na školní potřeby a učebnice, pokud jsou podle tohoto zákona poskytovány bezplatně, a rovněž výdaje na další vzdělávání pedagogických pracovníků, na činnosti, které přímo souvisejí s rozvojem škol a kvalitou vzdělávání, na další nezbytné neinvestiční výdaje spojené s provozem škol a školských zařízení a na investiční výdaje zařazené do programu podle zvláštního právního předpisu“.

K tomu MŠMT stanovuje normativy, které zahrnují mzdové náklady, odvody a ostatní neinvestiční výdaje. Dále ministerstvo realizuje další transfery jako zřizovatel, od provozu, oprav či investice do nové budovy tak, jak ukládá citovaný přehled financování. Vše z veřejného rozpočtu. Vzdělávací program takových škol je standardní a předepisují jej další zákonné normy. Pokud chce škola nějaký nadstandard, tak musí nastoupit s financováním zřizovatel - tedy stát. Zdrojem všech nákladů je státní rozpočet a školné takové školy vybírat nemohou.

Kraje a obce

Školy krajů, obcí a svazků obcí (těch je nejvíce) jsou známy jako veřejnoprávní a financují se ze dvou zdrojů, které jsou stejně navázány na veřejný rozpočet. První zdroj podle zákona je téměř stejný, jako u škol státních. Pouze nedostávají přímo náklady „na další nezbytné neinvestiční výdaje spojené s provozem škol a školských zařízení a na investiční výdaje zařazené do programu podle zvláštního právního předpisu“. Tyto nutné náklady obdrží kraje a obce stejně, jsou rovněž z veřejného rozpočtu. Rozdílem je, že MŠMT stanoví republikový normativ, ten se přesune do rozpočtů kraje a kraje si tvoří vlastní normativy dle oborů. Tyto instituce z pozice zřizovatele realizují další transfery, od provozu, oprav či investice do nové budovy. Samotná tvorba krajských normativů a ovládání dalšího zdroje umožňuje krajům zohlednit potřeby pracovního trhu a podporovat obory, které jsou v regionu potřebné. U základních škol je pro uchazeče jistota nástupu na příslušnou spádovou školu. Vše jde však z veřejného rozpočtu a má své limity. Školné vybírat takové školy nemohou, vzdělávací program má zajistit požadovaný standard státu.

Soukromé školy

Školy soukromé jsou financovány odlišně. Pojmenování „soukromé“ se snad z důvodů infekce ve školském zákoně neuvádí. Proto je uvedeno, že „Ze státního rozpočtu se poskytují finanční prostředky vyčleněné na činnost škol a školských zařízení, které nezřizuje stát, kraj, obec, svazek obcí nebo registrovaná církev nebo náboženská společnost, které bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem“. Lze se jen domnívat, že taková složitá konstrukce právního subjektu byla do zákona vtělena proto, aby se oddělila „církevní soukromá škola“ od školy soukromé, což je paradox. Právním důsledkem konstrukce je to, že skutečný právní status církevní školy je zastřený. Škola církevní se „tváří“, že její zřizovatel není soukromoprávní osoba, jako u škol soukromých. Prvně je pojem „soukromá škola“ použit až u zákona o financování soukromých škol, který se ovšem netýká škol „církevně soukromých“.

V zákoně o financování soukromých škol se uvádí, že dotace právnickým osobám se stanoví procentním podílem z normativu, jako ročního objemu neinvestičních výdajů, mzdových prostředků a zákonných odvodů připadajících na jedno dítě, žáka nebo studenta ve srovnatelném oboru vzdělání a formě vzdělávání ve škole nebo ve srovnatelné školské službě ve školském zařízení zřizovaném krajem nebo ministerstvem. Taková konstrukce dotace je na první pohled povzbudivá, ve skutečnosti však nebyla slova zákona nikdy u soukromých škol naplněna. Zákon například u středních soukromých ško limituje dotaci na 90% stanoveného normativu, a to při splnění dalších podmínek (viz. III.díl). Pokud by se mělo jednat o skutečně srovnatelné náklady, byla by částka pro soukromé školy podstatně jiná. Stačí připomenout některé krajské normativy, které v čerpání dosahují hodnot přes 100%, případně další zdroje použité na žáka u provozních nákladů nesoukromých škol.

V zákoně je též uvedeno, že taková dotace soukromé škole se „…poskytuje k financování neinvestičních výdajů souvisejících s výchovou a vzděláváním ve školách a se službami a vzděláváním, které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo souvisí s běžným provozem školy s výjimkou nájemného v rámci smlouvy o koupi najaté věci (tzv. leasing), a reklamy“. Zde, jako dlouhodobý výsměch ústavnímu právu na rovnost dětí u různých zřizovatelů, trčí podpora dětí vykonávající povinnou školní docházku na soukromé škole, která nezahrnuje příspěvek na stravování v jídelně ZŠ, kam zpravidla žák chodí. Pokud má rodič jedno dítě na soukromé škole a druhé na škole obecní či krajské, tak musí sáhnout do svého rozpočtu hlouběji pro dítě na soukromé škole. Po roce 2001 totiž MŠMT přesunulo náklady na provoz jídelny na zřizovatele školy. U škol státních a veřejných tuto částku zřizovatel dostane z veřejného rozpočtu. U soukromých škol tato částka dopadne zase na soukromý rozpočet rodiny, protože soukromá škola jí promítne do školného nebo dalšího poplatku. Pokud nemá sponzora či nevykonává výdělečnou činnost, tak jinou cestu nemá.

J. Fišer      30.6.2014                                           /Příště – normativ soukromé školy a jak z toho ven/