Máme státní, veřejné, soukromé a církevní děti. (I.díl)

Ústavní právo není pro každého I když na první pohled děti jdoucí do školy vypadají zpravidla stejně, jejich postavení, práva, podpora státu a celé vzdělání ovlivňuje, kdo jakou školu zřizuje. Politická a odborná reprezentace státu se od roku 1989 vzmohla na komplikovaný systém dělby dětí podle určitých kategorií. Přitom celá změna společnosti měla zajistit více rovnosti, demokratické principy a svobodný přístup ke vzdělávací cestě. Místo toho politické poměry sešrotovaly zaručené reformy školství. Z rozvoje nové generace a její přípravy na světlé zítřky našich občanů ve svobodné Evropě, se stal předvolební kapitál politických stran. A zcela se vytratil základní smysl pro podporu aktivních a iniciativních lidí, kteří ve svobodné vzdělávání budoucí generace věřili. Rovněž věřili v zaručená práva.

Pokud si připomeneme čl. 33 Listiny základních práv a svobod, tak se dočteme, že právo na vzdělání má každý, školní docházka je povinná, občan má právo na vzdělání v základní a střední škole bezplatné, na vysokých školách rovněž pokud to umožní jeho schopnosti a možnosti společnosti. Stejně tak ale tento článek uvádí, že zřizovat jiné školy než státní je možné, pokud odpovídají podmínkám stanoveným zákonem, včetně toho, že zde je možné poskytovat takové vzdělání za úplatu. Aby to nebylo tak jednoduché, tak v posledním odstavci článku je uvedeno, že zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu. Podrobnosti a vlastní podmínky vzdělávání a financování ponechává na konkrétních zákonech. Taková pomoc státu může mít různé podoby. Třeba daňové úlevy, různé formy dotací a další podporu související se zákonem o sociální pomoci. Zákonný zástupce žáka, který si vybere školu podle svého práva a uvážení, očekává rovný přístup státu. Naivně věří, že na státem schválené škole, která dodržuje státem určený standard vzdělávání, včetně kontrolované kvality, bude z veřejného rozpočtu čerpat podporu pro své dítě. To vše bez rozdílu zřizovatele školy. Kromě rovného přístupu ke vzdělání, který odmítá každou diskriminaci, například z důvodu rasy, pohlaví, víry, národnosti, zdravotního stavu a majetku občana, má být zajištěno i svobodné šíření poznatků v souladu s cíli vzdělávání. Rovněž má obsah vzdělávání odpovídat výsledkům soudobého stavu poznání světa. Důležitou, a často potlačovanou zásadou, je zohlednění potřeb a schopností jednotlivce, včetně rovného přístupu státu bez ohledu na majetek občana. Rovnost člověka, která je zakotvena v §3 Listiny základních práv a svobod, má jasný antidiskriminační charakter, a znamená i rovnost v právech. Taková rovnost značí stejný přístup k právům a nedovoluje vyloučit člověka z dostupnosti konkrétních práv či svobod, zde podpory vzdělávání. Pokud jsou práva omezena zákonem, tak musí platit stejně pro všechny. Současný problém při zajištění rovného přístupu ke vzdělání je tak v tom, jak zákony nastavují uplatnění stejných práv pro různé skupiny obyvatel. 

Jaký tedy máme systém

Ve skutečnosti máme právní systém diferencující způsob vzniku škol podle zřizovatelů, a jejich financování, které se v řadě případů diametrálně liší u každé skupiny dětí. Stav vůbec nemá nic společného s naší ústavou a záměrně brání skupině obyvatel vybrat si vzdělávací cestu pro své dítě, pokud za to nechce být potrestána. Rovněž otázka zda dítě na soukromé škole dostává od státu stejnou podporu, na kterou přispívá rodina svými daněmi, je na místě.

Prohlášení typu „ať si na soukromých školách platí všechny náklady rodiče“, jsou z několika důvodů zcela nemístná, a jsou jen ideologickým postojem řečníka. Nebo jeho neznalostí faktů. Prvním důvodem je to, že v případě odchodu žáka do státní, veřejnoprávní, ale i církevní školy, se náklady pro stát zvýší. Druhým důvodem je ztráta práva zákonného zástupce rozhodovat o budoucí úrovni vzdělání dětí. Třetím důvodem je ochuzení středostavovské rodiny, která chce do vzdělávání investovat, a je ještě schopná připlatit si na vzdělání dětí. Následkem bude jen rozvoj takových soukromých škol, kde se bude platit školné řádově ve statisících - což jsou zpravidla školy zřizované zahraničními subjekty nebo několika mecenáši. Takové školy často nejsou zařazeny ani do sítě škol MŠMT. Důsledkem této politiky je vznik pěti či deseti škol pro 0,1% občanů v ČR. Čtvrtým důvodem je nemožnost naplnit právo žáka na přiměřený rozvoj, protože masové vzdělávání v jednotném systému s sebou nese splnění průměrných ukazatelů a nároků. Pátým důvodem je zamezení rozvoje alternativních škol. Šestým důvodem je vytvoření vše sjednocujícího státního systému, který se trvale reformuje ne podle kritérií kvality v dlouhodobém výhledu, ale podle příchozí nové politické vládní garnitury a jejich ideologických a mocenských zájmů. Osmým důvodem je vlastní výsledek důvodů předchozích – strnulost systému z důvodu odstranění náznaku konkurence a motivace k inovacím.

Tolik proklamované demokratické principy a rovnost lidí v důstojnosti a právech jsou při podpoře státu soukromým zřizovatelů škol zapomenuty, případně upraveny tak, aby nebyla narušena pochybná rovnost za každou cenu.  Systém podpory žáka od státu, který je v ústavě zakotven, by měl respektovat alespoň základní parametry, které z ústavy plynou. Ve zdravotnictví je například, dnes nepředstavitelné, že za konkrétní a nutný úkon při ošetření je stanovena cena, kterou si zaúčtuje ze společných prostředků zdravotního pojištění, jak soukromý lékař, tak i státní, krajská, okresní a městská ambulance. Je jedno, zda je lékař „státní či veřejnoprávní“ nebo zda je „soukromý“. Občan má právo si vybrat lékaře a náklady zdravotního úkonu jsou hrazeny z veřejných zdrojů jako podpora státu všem bez rozdílu. Jeho majetkové postavení v tom nehraje roli. Pokud například odmítne sanitku na odvoz, na kterou má podle stavu úkonu nárok, ušetří tak peníze státu. To ale neznamená, že když si zavolá taxík a dopraví se domů sám, tak mu bude odejmuta část platby zdravotní pojišťovny za předchozí úkon. Nebo dokonce když se dopraví na další doléčení k soukromému lékaři a bude mu za to platit hotově, tak předchozí úkon zdravotní pojišťovna odmítne proplatit celý. Obdobných příkladů, které jsou absurdní, lze nalézt všude tam, kde občan spotřebovává veřejný statek. Taková je bohužel situace u soukromých škol. Ve světle zveřejněných výsledků maturit neobstojí ani kritika o kvalitě soukromých škol. Rozhodně u gymnázií je řada soukromých škol s vynikajícími výsledky.

Církevní restituce odhalují soukromou podstatu církevních škol

Církevními restitucemi se situace výrazně změnila. I když si to církevní zřizovatelé nechtějí připustit, jsme stále sekulární stát. I přes tento fakt předchozí roky přály církevním školám více, než soukromým. Proto se v poslední době, s problematikou vyrovnání s církvemi, diskutuje i otázka podpory církevních škol. Není důvod to spojovat se soukromými školami. V tuto chvíli je to míchání dvou rozličných věcí, protože podmínky financování nejsou u obou zřizovatelů stejné. Církevní školy byly, a jsou, přirozeným konkurentem soukromých škol, který byl a je zvýhodněn vyšší podporou státu. Spojit současné jednání o financování církevních škol se soukromými školami by mělo smysl jen v případě, že stát vyrovná dotace u obou zřizovatelů se skutečnými náklady škol státních a veřejných, a postaví soukromé školy na obě nohy. Pokud stát prosadí snížení dotací soukromých škol (aby to příliš nebolelo školy církevní), tak ve skutečnosti již jednonohému soukromému školství řežeme i nohu druhou. Bohužel, v důsledku nedostatečné informovanosti o financování škol různých zřizovatelů, dochází k tomu, že i na vládní a parlamentní úrovni jsou vynášeny mylné soudy a myšlenky o tom, jak upravit nově financování škol. Ve vztahu k rodičům s dětmi na soukromých školách to lze shrnout jednoduše: „Nechceš, co máš bezplatně? Tak si jdi jinam a nedostaneš od nás nic!“ Zároveň je snaha zahrnout peněženku rodičů do počítání, co vlastně soukromá škola dostane. Pro pochopení je potřeba krátce objasnit některé právní a finanční otázky škol jednotlivých zřizovatelů.

J. Fišer,                                                                                                                              27. 8. 2014

/příště jednotlivé školy podle zřizovatelů -  financování/