Agresivita bojů na Ukrajině naznačuje, že v sázce je mnohem víc, než deklarovaná demokracie. Ukazuje se, že se ukrajinská armáda snaží zvítězit, ať to stojí, co to stojí. I když zvítězí, tak je nepředstavitelné, že na východním teritoriu si současná vláda získá nehynoucí vděk osvobozených mas. Výsledkem za cenu humanitární katastrofy bude silné rozvrácení státních struktur, politických stran, občanských iniciativ a skrytý či otevřený vzdor. O ekonomických ztrátách ani nemluvě. Proč je tedy nutné dotáhnout tento boj do konce? Pro zodpovězení je nutné znát, co konfliktu předcházelo. Ponechme stranou události Majdanu, které pro silnou dezinformaci všech zúčastněných nelze vysvětlit. I ty jsou totiž jen následkem mnohem širších souvislostí. Rovněž ponechme stranou vznik SSSR a vztahy s Ukrajinou, jako jedním státem svazu. Místo toho se zaměřme na počátek rozpadu SSSR, který celou situaci v regionu definoval.
Předehra: Rozpad SSSR začal zevnitř /prestissimo [prestysimo] - co nejrychleji/
Oblíbeným tématem je to, že západ uzbrojil SSSR. Ve skutečnosti si řada představitelů v SSSR uvědomovala situaci a na pozadí vítězství neoliberalismu na západě viděli, že ekonomika se tam po krizích zvedla. Rozvinuté západní státy nastartovaly své ekonomiky. Bohatství se trochu přerozdělilo ve prospěch těch, co vládli a rozhodovali. To lákalo i některé soudruhy, kteří hledali různé modely pro řízení ekonomiky. Až později se ukázalo, že takové řešení vyvolávalo inflaci, velké schodky státního rozpočtu, snížení práv občanů a zvýšení jejich zadlužení. V roce 1972 byl založen ve Vídni zvláštní vědecký institut „Mezinárodní institut aplikované systémové analýzy“, a jeho zakladatelé byli USA a SSSR. Ze strany USA a západních států tam byli zapojeni ekonomové těsně spjatí s MMF a Světovou bankou. Sovětskou stranu zastupovali mladí ekonomové, kteří se později výrazně zapsali do přerozdělení majetku ve velké hostině v Evropě a Asii. Institut měl hledat problémy globálního rozvoje v bipolárním světě. Jenom samotný vznik za účasti dvou soupeřících mocností (čtyři roky po okupaci ČSSR a následné normalizaci), dodnes vyvolává řadu otázek. Podle některých názorů se ve skutečnosti institut věnoval oblasti, jak propojit ekonomiky soupeřících bloků a vytvořit globálně fungující soukromý systém. V roce 1976 vznikla v tichosti pobočka institutu v SSSR, jako zvláštní ekonomický ústav – zde jsou zásadní jména Jegor Gajdar, Petr Aven. Obdobně i později v ČR v roce 1985 vznikl Prognostický ústav se zajímavými jmény jako Valtr Komárek – vedoucí ústavu, Václav Klaus, Miloš Zeman, Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý, Jan Mládek, Karel Dyba, Miloslav Ransdorf, Zdeněk Tůma. Všichni zainteresovaní účastníci v SSSR a ČR měli možnost vyjíždět bez problému do zahraničí, studovat tam, případně vyjíždět na konference a odborná setkání. Na institut v SSSR byli napojeni další ekonomové, kteří později sehráli i svoji roli po rozpadu SSSR. Ten přišel po bouřlivých bojích mezi Gorbačovem a Jelcinem v roce 1991. Není tak s podivem, že byl právě Jelcinem instalován do funkce ministra financí právě Jegor Gajdar, který je považován za hlavního autora ruské privatizace. Druhý jmenovaný, Petr Aven, se pohyboval v bankovnictví a stal se jedním z miliardářů – oligarchů. Figurky tak na šachovnici ekonomického hodování v Rusku (a též i v ČR) byly rozestaveny.
1. akt: Krkavci z dálky vidí kořist / accelerando [ačelerando] – zrychlovat/
I přesto, že existovalo více cest, jak převést Ruskou ekonomiku na nové tržní podmínky, nakonec zvítězila cesta navázaná na MMF a Světovou banku. Bylo to i proto, že Rusko podědilo celý dluh SSSR. Na scéně se tak objevují aktéři dramatu. Bývalý nesmiřitelný protivník „říše zla“ přispěchal s pomocí odborníků a poradců, kteří se již většinou znali se svými ruskými protějšky z vídeňského institutu. USA pro svého bývalého nepřítele vyčlenilo částku ve stovkách milionů dolarů, především pro USAID (U.S. agency for international development), která měla radou a granty rozvíjet a dbát na přechod Ruska k demokracii. Zároveň se otevřela štědrá ruka MMF a Světové banky, která na privatizaci poskytovala finance za jednostranně výhodných podmínek. Ručitelem byl zpravidla Ruský stát. V tak obrovské privatizaci se uplatnila řada západních ekonomů a institucí – například Harvardský institut pro mezinárodní rozvoj. Vlastní projekty k privatizaci předkládali budoucí oligarchové a během 7 let se podařilo většinu ruského nerostného a průmyslového bohatství privatizovat. V tomto novodobém „Klondajku“ se tak objevila úzká skupina majitelů s ruskými kořeny. Výsledkem privatizace bylo přerozdělení majetku do rukou méně jak 10% obyvatel. V roce 1998 bylo již privatizováno 131700 podniků, což bylo 92% z celkového počtu firem určených k privatizaci, a jejich majitelé soustředili ve svých rukách 90% národního důchodu. Volné zůstali jen nevýznamné komunální podniky, o které neměl nikdo zájem. Na jedné straně tak stál Ruský stát se svými dluhy za celou SSSR a na straně druhé majitelé nového Ruska. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat.
2. akt: Svrab a neštovice / doloroso [dolorózo] –bolestně/
Prachy tekly proudem do světa. Fotbalové kluby, jachty, tryskáče, domy na Floridě, soukromé ostrovy a blahobyt. To, co poradci slíbili, se nakonec splnilo. Jenom těch lidí, co to mohli využít, bylo velmi málo. Ruská ekonomika a vnitřní trh se rozpadly. Inflace znehodnotila už tak chudé jistoty občanů, vnitřní trh se vrátil na úroveň poválečné krize. Kam se podělo bohatství, které mělo v kupónech přejít na většinu občanů a udělat z nich americké rentiéry? Privatizační program byl schválen v polovině roku 1992 s tím, že občané obdrží na jméno kupóny (privatizační akcie). Záhy autoři tohoto nápadu zjistili, že chybovali a dalším prezidentským dekretem se za necelé dva měsíce objevily kupóny na doručitele. Účinek byl zdrcující – během krátké doby lukrativní kupóny levně skoupili ti, co věděli. Naftové, plynové a surovinové podniky, oceněné pod jejich skutečnou hodnotu (a denominované do kupónů) začaly tvořit oligarchy. Doly, vrty, koncerny se daly odnést v igelitce s kupóny.
Ve skutečnosti celý systém převodu, oceňování a právního zázemí tvořila úzká skupina pod vedení Jeffrey Sachse (metoda „šokové terapie“, což je ořezání původního systému na kost – kombinace rychlé privatizace při ještě rychlejší liberalizace cen a zrušení státních dotací). Jmenovaný se stal v letech 1991 a 1993 oficiálním poradcem ruské vlády. Se skupinou soustředěnou okolo USAID, harvardských poradců a ruských odborníků, kde se především angažoval klan okolo Anatolije Čubajse, se podařilo během několika let dostat ruskou ekonomiku z kolen úplně k zemi. Řepa pro obyčejné mužiky a báryšny se stala opět cennou komoditou. Právní prostředí pro privatizaci se vytvářelo za přímých účastí poradců a realizovalo se prezidentskými dekrety v lihovém oparu u Jelcina. To vše mimo schvalování nejvyšším sovětem. Korupce kvetla a prebendy tekly proudem. Odborní američtí poradci přímo určovali, kdo dostane půjčku od Světové banky. Sami si tak přišli i na své. Nakonec bylo potřebné ještě zajistit, aby zisky z privatizovaných firem odtékaly do světa. Většina firem těžících zlato, diamanty, ropu, plyn a další suroviny přesunuly své sídlo do daňových rájů a mnoho z nich se vyvázalo z ruské jurisdikce. Pokud Vám tato hra připomíná něco v ČR, tak podobnost není náhodná.
3. akt: Čekání na kouzelníka / magico [mádžiko] - kouzelně, čarovně/
Dodnes se neví, co vedlo Jelcina, aby svým nástupcem ustanovil Putina. Snad to byl poslední záblesk abstinenčního příznaku, nebo snaha zasolit lidem, kteří s kvalitní vodkou mu podstrkovali k podpisu dekrety. Faktem je, že vybral osobu, která nebyla zkorumpovaná stykem se žádnou skupinou podílející se na privatizaci. Zároveň k jeho minulosti byl zde předpoklad, že nebude nakloněn pro celkový second hand, který rozjeli američtí a ruští přátelé. V každém případě byla situace zralá – lidi řvali vzteky, peněženky prázdné, státní kasa prázdná. Putin po konsolidaci mocenských pozic chytil prvního oligarchu pod krkem a dalším dal na vybranou – domů s pytlem kořisti, nebo ven. Můžeme mít výhrady k jeho opatřením, způsobům a metodám. Bylo to nevyhnutelné, pokud se z Ruska nemělo rozpadnout do stavu dnešní Ukrajiny. Pochopitelně prásknutím do hejna krkavců spustil povyk, který je slyšet dodnes. Nakonec za pravdu mu dal i Rozpočtový výbor kongresu USA, který po skandálu v roce 1996 byl nucen zahájit vyšetřování působení Harvardských poradců při privatizaci, a v roce 2005 byli odsouzeni zaplatit pokutu přes 25 milionů dolarů. Rovněž tak někteří představitelé USAID byli přichycení, že zpronevěřili státní peníze a pro konflikt zájmů museli skončit. Nakonec v roce 2012 byla agentura USAID, hlavní organizátor velké hostiny, vyhnána z Ruska se zdůvodněním, že uzavřít USAID bylo učiněno v důsledku pokusů této agentury ovlivňovat politické procesy, instituce občanské společnosti a volby na různých úrovních, prostřednictvím přidělování grantů. Reakce senátora John McCaina byla typická a popsal ji jako „facku Spojeným státům a píchnutí prstem do oka Obamovy vlády“.
Faktem je, že opatření Putina umožnila v mnohem větší míře získat zpátky vliv na surovinové bohatství Ruska a ekonomika se začala zvedat. O tom, že činnost poradců a zúčastněných osob na privatizaci neměla za cíl pomoc, ale převzít, už žádný reálně uvažující ekonom na západě nespekuluje.
4. akt: Návrat na Ukrajinu / con sordino [kon sordýno] - s dusítkem/
Opravdu krátký exkurs do historie privatizace Ruska nám předkládá jednu z možností, proč celá situace na Ukrajině vznikla. V každém případě v USA a v Evropě existuje dosti početná skupina mezinárodních korporací a bankovních domů, které se nemohou smířit s tím, že se nepodařilo porcování dobře připraveného ruského medvěda. V menší míře obdobná privatizace proběhla i na Ukrajině. Zde se oligarchové zakopali hlouběji a vládnou do dneška. Soukromé armády bojují nekoordinovaně po boku armády ukrajinské, vztek a zloba jsou ventilovány přes chronický nacionalismus. Kromě zapálených vlastenců i užiteční idioti s holými zadky plameně mávají prapory na barikádách. Postupně místo rozumu nastupují emoce, které se dají tak dobře vyvolat. Případné nastolení standardních podmínek na Ukrajině ohrožuje především oligarchy. Představa, že by se dostali Putinovi do rukou, je děsí ve snech. Nevyjasněna zůstává i angažovanost J. Bidena (a jeho rodiny) na pláních východní Ukrajiny, kde jsou ještě volné pozemky, černozem, plyn a Rusko na dostřel. Ukrajina ovšem nemá ani svého Putina. Ta má jen prezidenty z druhé strany barikády – Tymošenkovou, Juščenka, Janukovyče, Porošenka. Nikdo z nich by si neuřízl přece vlastní nohu.
Nadnárodní společnosti vlastní i rozsáhlý aparát mediálních zdrojů, který v žádném případě nepřispěl k objektivnímu pohledu na probíhající události. Mnoho nejasností při vývoji na Ukrajině bude čekat na vyjasnění – působnost disentu, aktéři Majdanu, svržení legálně zvoleného prezidenta, podpora Pravého bloku, poradci, úloha Jaceňuka a dalších osob. V tom se ztrácí i smrt stovek pasažérů letadla, nová verze o jeho sestřelení „ukrajinskými dezertéry“, a řada dalších produktů mediální války. Nakonec se ztratí i ty tisíce zabitých civilistů – občanů Ukrajiny, zabitých vlastní armádou bojující za vyčištění prostoru od ruskojazyčných oblastí. Zůstává jen zisk a peníze za každou cenu, které nakonec neskončí u obyvatel Ukrajiny. Naopak, dlouho budou splácet pomoc USA a Evropy pokud utrpí vítězství. Stejně tak budou platit tvrdě svému národu, pokud prohrají.
Závěr: /Fine-konec/
J. Fišer
