Francie v ulicích a sociální práva.

Zdá se, že Evropa přechází do další etapy vývoje, která se vrací k některým základním problémům.  Pojmy jako nerovnost, vláda lidu, demokratická volba a odpovědnost vrcholných představitelů dostávají nové významy.

Přesto, že jde o významnou událost, která může formovat další kroky Evropy, tak naše hlavní média mají zařazen volnoběh. Občas sice šlápnou na plyn, to když se objeví další geniální názor na zprávu BIS, která nám ukazuje, že naše společnost je celá prošpikovaná východními špiony (včetně těch, co nevyznávají požadované mantry motlitby proti vrchnímu arcilotrovi), a dokonce nám sděluje, že za hlavní nebezpečí mohou učitelé a školy. Studia se neplní rychlokvašenými experty, kteří by nám vysvětlili že v Paříži se pohybuje 138000 členů lůzy. Protesty indiferentních žlutých vest, ze kterých se v antonech dovezlo do basy přes 1000 lidí, přešly ze zdražení paliva v protesty proti Macronovi. Jako bumerang se vrací ozvěna ohromného úsilí podporovatelů Macrona z posledních voleb, kdy nečistě odstranili jeho soupeře.

Co se to vlastně děje?                                                                                                                               Pokusme se to trochu zjednodušit. Francie do eurozóny vstupovala v roce 2002 jako stát s lepšími ekonomickými výsledky (HDP na hlavu) než například Německo. Obchodní přebytek na vstupu se propadl velmi rychle do deficitu. Nechtějí se smířit s tím, že když někdo zbohatne, tak někdo musí zchudnout - to platí u lidí i u států. V roce 2017 se potácí za Německem a s trendem k dalšímu neodvratnému poklesu. Její veřejné výdaje rostou tempem, kterému výkonost ekonomiky nemůže stačit. Francouzská byrokracie a odbory mohutně odsávají prostředky od těch co tvoří hodnoty a přerozděluje je těm co hodnoty netvoří nebo již tvořit nemohou. Nezaměstnanost se dotýká 10 procent a příliv migrantů nejde ufinancovat - Francie totiž nemá kde brát zdroje jako Německo. Na rozdíl od Německa, které si vytvořilo polštář z východních zemí, Francie zde de facto neuspěla a jen paběrkuje. Francie na euru zchudla, Německo na něm vydělalo. Nemůže tak sanovat zvýšené výdaje pro to aby uchovala "sociální smír" ve společnosti, a prázdná kasa dopadá na nejnižší sociální vrstvy. Na druhé straně většina obyvatel vidí tu úzkou vrstvu bohatých, která je ztělesněná cukrovým Macronem. Již nevěří v nějaká práva na rovnost, volnost a bratrství, protože realita je jiná. Jsou frustrovaní o to víc proto, že tato práva považují za svůj vynález a dědictví. Domnívali se, že když si zpočátku vybojovali základní občanská práva (např. vladaře omezili ústavními dokumenty), poté si přidali politická práva (volí si své vládce a zástupce), tak ostatní přijde samo-včetně práv sociálních. Po právu si myslí, že jako občané se podílí na bohatství své společnosti a mají dostávat poctivý podíl z koláče. Realita je však jiná a právě je personifikovaná Macronem. Vidí, že koláčem se cpou ti nejbohatší, kteří vlastní banky, nadnárodní společnosti, mediální korporace, vojenské průmyslové komplexy a další, kteří žerou extraligu. Ze stolu padají jen drobky a bude hůř, protože ke stolu se díky některým státům EU derou další strávníci, kteří toho moc nevytvoří ale budou mít o to více krků. Dochází jim, že sociální práva, například právo na práci a na náležitou přípravu na povolání, právo na uspokojivé pracovní podmínky, právo na životní úroveň, právo na rodinu, právo na sociální zabezpečení, jim nikdo dobrovolně nedá. Zároveň nemohou pochopit, že celý život jejich rodiče pracovali a budovali Francii, jejich prarodiče za Francii pokládali životy a jejich prapředci v osvícenství umírali po statisících, a nyní se mají smířit s nerovným stavem. A vrcholem frustrace je, že noví příchozí tato sociální práva mají plněny lépe a rychleji.

Francie není výjimka - jen díky svému historickému dědictví občanských práv je to zde více živé. Obdobná situace se ale rozvíjí i jinde - například v Itálii, Španělsku, Řecku, Velké Británii, dokonce i v USA. Všude zde tento pocit frustrace nabývá nových podob a jiných řešení. Někde šikovnou manipulací, někde hrozbou, jinde zadlužováním a naposled i hrubou silou. Někde to vyřešili nacionalismem (Polsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva). Ani Česká republika toho není ušetřena a má svá specifika, svoji českou uličku. Chodíme po cizích loukách, krmíme se cizími potravinami občas podivné kvality, stavíme z cizích cihel které pálíme v cizích pecích z prodané hlíny, platíme v cizích bankách podivné poplatky, pečeme chleba z cizí pšenice, jezdíme po silnicích z lomů, které nám už dávno nepatří, obdivujeme cizí výstavné domy, bojujeme ve světě za ty, co by nás nejraději podřízli  a mnoho dalších věcí. Místo skutečné péče o sociální práva svých občanů se dozvídáme, že jsme xenofobové, rasisti, nacionalisti, potížisti a vyžírkové Evropy, sexisti a vůbec nevděčná slovanská chamraď, která podléhá slavjanofilství. Přesvědčují nás dnes a denně dobře placení agitátoři a někteří představitelé z neziskovek, že nevyznávat předepsané euroatlantické pravdy je zrada a nahrávání nepříteli. Volají po cenzuře a kontrole správného myšlení. Většina veřejného prostoru je tak naplněna osočováním a nadávkami, často od lidí, které nezajímají souvislosti a fakta protože se je nikdy nenaučili, a kteří místo argumentů dovedou jen urážet a nálepkovat. Neúspěšní politici, kteří nedostali dost hlasů v demokratických volbách se s tím nemohou smířit a štvou proti řádně zvoleným zástupcům. Dokonce i státní instituce se nás snaží poučovat co se máme naučit a jak se má správně učit. 

Na první pohled předchozí odstavec nesouvisí s děním ve Francii - což je zásadní omyl. Souvisí, protože jejich frustrace vyvřela v těchto protestech. Sociální práva budou stále více na pořadu dne a v případné ekonomické krizi budou jazýčkem na vahách zda se na ulici vyhrnou protestující občané a nebo neřízený revoluční dav.