V těchto dnech bylo napsáno mnoho o svobodě našeho národa. Do vínku si dovolím přimíchat svůj osobní postoj, jak jsem prožíval v zaměstnání tragikomické příběhy a jak se mám dnes, co se mně opravdu dotýká?
Do té směsi názorů, komentářů, pozitivních i negativních pohledů si dovolím přimíchat můj osobní. Na podzim 1989 jsem změnil svojí profesi. Z elektromontéra v Nové Huti Klementa Gottwalda, jsem se stal kazatelem Církve bratrské. Někdo to vyjádřil, že jsem rozsvěcoval světla ve fabrice, abych se potažmo pokoušel rozsvěcovat světlo v lidských duších. Není to přesné. Opravoval jsem jeřáby ke zvedání břemen, pak jsem se pokoušel odstraňovat břemena z lidských srdci. Ne vždy se mi to dařilo. Někdy jsem to dokonce zpackal a nic nezvedl. Nejlepší to bývalo, když to udělal Pán Bůh sám. To jsme se hodně radovali společně a Bohu děkovali.
Nebudu se rozepisovat o věcech, které již zazněly v těchto dnech mnohokrát. Jen pár perliček připomenutí, jak jsme prožívali svá dělnické léta v "duchu" Klementa Gottwalda. Zní to komicky, důsledky ale byly tragikomické.
"Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu".
"Když se maká, nebo leží, dva tisíce nám náleží".
"Když je šití, nejsou nití. Když jsou nití, není šití".
Když si elektrikář kupoval v obchodě žárovky, "nefasoval" si je ze skladu domů, byl jaksi považován za divného.
Zdá se mi zpětně, že téměř vše bylo nemožné, zakázané, nepřístupné, uzavřené, nebezpečné. Dokonce ani novopečené tatínky nepouštěli k maminkám a novorozencům. Jen ke vchodu na oddělení. Ani jsme nevěděli, čeho se vlastně obávají. Ale front před obchody se neobávali. Ty si udržovali v dostatečných délkách a všude. Báli se imperialistů, věřících, schopných, cílevědomých, vyjadřujících své názory a opouštějících republiku. Na ty si dali zvláště pozor, i na úkor jejich životů. Bylo to docela zvrácené a drsné.
To, že jsem v takovém zaměstnání dokázal přežít téměř 17 let bylo díky vedoucím, kteří si zachovali tvář a snažili se naše "ležení i makání" jaksi zmírnit svými postoji vůči podřízeným a nerozházet si to příliš na hoře. Měli to někdy velmi složité. Museli často chodit na kompromis s vládnoucí mocí. Prožili jsme to ve zdraví a dočkali jsme se, když "duch Klementův se odporoučel. Není to zcela přesně. Dva měsíce před tou úžasnou událostí jsem se odporoučel já pod moc jiného Ducha - svatého do církve. Byla to obrovská změna, i když pro křesťany žít Duchem, není vždy snadné, zvláště v nové době konzumu, nenávisti, egoismu. Když se otevřeme na jeho působení, tak lze mnohému odolat, mnohé udělat.
Rád bych poděkoval těm lidem, kteří aniž by na začátku věděli, jak vše dopadne, pozvedli své hlasy, postavili se proti násilí a nasadili své životy pro svobodu vlastní i celého národa.
Neexistuje žádné adekvátní srovnání obou období - totality a svobody. FB není schopen pojmout dlouhý výčet změn, požehnání, radosti, svobod, možnosti, otevřených dveří naděje. Pokud jsme upřímní sami před sebou, dokážeme zhodnotit naše naplněná očekávání. Taky si uvědomuji, jak stále mnozí lidé ještě čekají na příležitost, šanci, důstojněji žít a radovat se opravdu z nabyté svobody.
Právě při tom přemítání nad událostmi roku 1989 jsem si uvědomil jednu věc, která mi možná unikla v mediálním prostoru.
Totalitní režim byl expertem na zavírání a střílení, těch, kteří se pokusili o útěk na západ, ale zároveň vyhnal ze svých domovů stovky tisíc vlastních občanů. Ti měli docela štěstí. Okolní národy měly s nimi soucit a věřím, že většinu emigrantů přijali mezi sebe bez výběru, zda nejsou ekonomičtí. Ano zřejmě většina z nich byli. Přesto je akceptovali, udělili azyl, přijatelnou sociální pomoc, možnost se adoptovat, vzdělávat, nebo přijmout občanství dané země.
Zdá se, že právě po třiceti létech svobody máme úžasnou možnost velkoryse přijmout ty, kteří potřebují nyní naší pomoc. Mnozí utíkají opravdu před bídou, utrpením a smrtí. Dokonce bychom dokázali přijmout mnohem více, než 40 sirotků z Řecka. Není hanba naším vládnoucím představitelům, když se zaklínají, že "my nepřijmeme nikoho"? Když slibují národu, že, když, tak udělají "selekci" osob, důkladně, bezpečně. Není nám hanba, před těmi, kteří otevřeli tehdy své země pro nás? Opět mají strach, dokonce před dětmi, kteří mají dospět, a co bude pak? Dělají totéž, co jejich totalitní předchůdci? Bojí se a strachem a vypočítavostí inspirují svůj národ.
Právě tato oblast vztahu k imigrantům kalí radost z nabyté svobody. Taky proto nám byla dána, abychom se podělili s těmi, kterým prozatím je upřena. Jinak i ta naše, může být ohrožena. Protože egoismus, necitlivost, nenávist, rasismus, xenofobie, nepřijetí - působí úpadek, vnitřní nesvobodu, rozdělení, někdy i smrt ve společnosti. Věřím, že jako národ, především vedení naší země, učiníme "pokání" - prožijeme změnu myšlení, nejen ve věcech, které se týkají našeho dobra, blahobytu, bohatství, ale pohlédneme "Božím zrakem" na bolest tohoto světa, více globálně a s otevřeným srdcem i myslí.
Ať Pán Bůh i nadále žehná naší zemi.
