Možná jsme si zvykli na informace, že kolem nás i v Evropě jsou mnozí, kteří ztratili domov. Můžeme tomu říci, že "vypadli, nebo byli vyhozeni z hnízda". Jsou to děti, senioři, bezdomovci a také imigranti. Jaký je náš vztah k nim?
Jakoby náhodou jsem narazil na biblický citát, který mně docela oslovil a inspiroval. Sdílím ho s Vámi. Uvádím dva různé překlady: "Kdo je vyhnán z místa, kde zapustil kořeny, je jako pták, který vypadl z hnízda" (Slovo na cestu). "Jako pták vyplašený ze svého hnízda je člověk, prchající z domova" (Překlad 21. stol.).
Máte někdo podobné zkušenosti, že Vás někdo "vykořenil", vykopal i s kořeny? Zdá se mi, že to může být docela drsná a hořká zkušenost. Vzpomněl jsem si na to, když naši spoluobčané v různých kritických dobách dějin, prchali ze svých domovů. Někteří byli opravdu násilně "vykořeněni" na vždy, jiní to udělali sami, z různých důvodů. Byly jich stovky tisíc.
Co asi cítí ptáče, když vypadne z hnízda, nebo když ho někdo násilím vyhodí? Zřejmě je vystrašené, nejisté, toužící být opět zpátky. Je ohrožené dravci, naprosto bez ochrany, zraněné, odstrčené, hledá nové, náhradní místečko.
Myslím, že si vážíme lidí, kteří pečují o ptactvo, o jejich mláďata, která vypadla z hnízda, a kterým bylo ublíženo (ornitologové). Jsme vděčni za ty, kteří zachraňují pejsky a kočičky v útulcích a vůbec němou tvář, která ztratila majitele a zůstala bez domova. Někteří lidé obětují své životy pro ohrožené druhy.
O to více si vážím lidí, kteří mají odvahu zachraňovat lidské bytosti, "vypadlé z hnízda". Odvažují se postavit davové psychóze, drsným hlasům politiků, osobám v moci postaveným. Pomáhají, zvedají svůj hlas na ochranu slabých, pronásledovaných, nenáviděných. Jejich city jsou hlubší, než instinkty ptáků, vypadlých z hnízda. Oni jsou totiž lidé, jako my. Písmo nás nabádá k tomu, abychom činili jiným lidem to, co bychom chtěli, aby nám jiní lidé činili. Nebo že „máme milovat své bližní, jako Kristus miluje nás“. To je síla, co? Dokážete to pochopit? Pro mne to je naprosto nepochopitelné, to rozum nebere.
Milujeme Krista, a tak se s jeho pomocí pokoušíme, v rámci možností, někdy v nepřátelské atmosféře ve společnosti, ty prchající, vystrašené, ohrožené lidským egoismem a nenávistí - přivítat, pozvednout, povzbudit, stát se jim přítelem. Na poznámky typu "vítači" se někdy usmívám "pod vousem".
Tito lidé prožívají bolest, odloučení, křivdu, nepochopení, pohrdání, stejně, jako by je prožíval za jistých okolností každý z nás. V té souvislostí mi přicházejí na mysl tisíce dětí, putujících po Evropě bez rodičů, ztracených v davu a možná sta-tisíce sirotků z válečných konfliktů. Mají sice nějaký společný barák, nebo stan, ale ne domov. Zdá se, že nám často tyto informace z médií odezní, a pak již nikoho nepálí. Zvykli jsme si na ně a zapomněli.
Ta úvaha se týká nejen „přicházejících, “ale „vypadlých z hnízda“ mezi námi. Jsou to děti, nebo i senioři, kteří z hnízda sami nevypadnou, ale jsou často vyhnáni, nebo přímo vyhozeni, nebo vykopnuti. Někteří bezdomovci si to možná zavinili sami, jak se říká, ale určitě ne všichni. Tuto otázku nedokážeme sami zhodnotit.
A nakonec je spousta mladých lidí, kteří mají hezký, prostorný dům, nebo byt, ale ztratili domov - lásku, porozumění a vztahy. Možná jsou na tom ještě hůř, než ti předchozí.
Vždy se najdou lidé, kteří mají soucit a vytvářejí zázemí pro ty osamělé, opuštěné, bez domova. Především děti, adoptují za své, přijímají do rodiny, mají odvahu je přijmout do péče.
Jsem moc vděčný za všechny, kteří „mají srdce“ a podílejí se, jakýmkoli způsobem, buď organizovaně, nebo samostatně na zmírňování této bídy světa.
Pán Bůh nás křesťany, ale i nevěřící povolává k pomoci a částečné záchraně těch, kteří jsou podobní ptákům vypadlým, nebo vzdáleným svému hnízdu.
To nejsilnější nakonec. Bůh, náš nebeský Otec řekl : "Já miluji siroty, vdovy i migrující, krmím je a šatím. Vy dělejte totéž". Máme velikou výsadu spolupracovat s Bohem.
