Jeden moudrý muž řekl: "Že největší umění života, je umění zemřít". Paradoxně, někdo další řekl, že: "Když zemřu, budu opravdu žít". Taky přemýšlíte, třeba zrovna v těchto dnech o životě a trošku i o smrti? Já malinko přemýšlím.
Téma smrti je složité a zdá se velmi tajemné. Je jen málo situací v životě, kde se lidé, kteří by o sebe ani zavadili, neznámí chtíc, nebo nechtíc setkají. Jednou z nich je pohřeb. Za svoji kazatelskou službu jsem pohřbíval mnoho desítek lidí. A dobře vím, jak většina z nás se vyhýbá těmto tématům, pohřbu, smrti. Právě rakev blízkého člověka nás konfrontuje se smrtí. Tak, jako víme, že dnes zapadne sluníčko, tak někde hluboko v duši cítíme, že nás to nemine. To je jedna z mála jistot, zde na zemi. To je špatná zpráva pro nás. Druhá špatná, je že nevíme, kdy zapadne slunce naposledy pro nás. Cítíme to, ale nemyslíme na to, oddalujeme tyto chmurné myšlenky co nejdál. Otázka zní, je nějaká dobrá zpráva, je vůbec naděje, že to všechno naše pachtění, ale i dobré věci, pěkné, které jsme prožili mělo nějaký význam? Kdo to ví? Samozřejmě odpověď je dána tím, kdo se snaží odpovídat. Čím je podmíněn? Když bude před námi stát, kdo tvrdí, že jsme hříčkou náhody, ve skutečnosti není zde naděje. Tak jak jsme se zde vyskytli, tak se ztrácíme. Když bude přednášet představitel východních kultů, tak nám přinese kousíček naděje, reinkarnací budeme žít dál, v jiném těle se budeme rodit k určité dokonalosti. Konečným cílem je stav, kdy je jednotlivec – jeho ego, včleněn do něčeho vyššího“. (Buddhisté).
„Lidé jsou uzpůsobení k tomu, aby smrt chovali v posvátné úctě, aby se jí obávali, a zároveň na ní byli zvědaví. Pokud je nám známo jsme jedinými živými tvory, kteří své mrtvé pohřbívají s péči a obřady“. Náš život je ohraničen dvěma branami. Jednou vstupujeme do života, branou smrti z něho odcházíme. Co je na druhé straně obou bran však nevíme.“
Moji osobní víru a jistotu života věčného jsem postavil na Písmu, na osobní zkušenosti s nebeským Otcem a Ježíšem Kristem a mnoha jiných podnětech, taktéž studiu mnohé odborné i duchovní literatury.
"Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím. 8).
„Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší“ (Fil. 1, 21).
Mám – li být upřímný, nemohl bych vždy vyznat, že toužím již odejít. Spíš ještě rád zůstávám se svými milými, ve službě, kterou mám rád. Přemýšlím, zda Kristus je v mém životě tak vzácný a blízký, jako v životě Pavla. Věřím však, že zůstanu – li v tomto životě ještě několik let, nebo si mně Pán zavolá k sobě, můj život věčný, který mi on daroval přetrvá navždy. Až zavřu své fysické oči naposledy a otevřu ty duchovní na novém světě, první, kterého spatřím, bude můj Pán. On za mně zaplatil tu největší cenu, on mně má rád a jistě je se mnou, až do skonání světa, až navěky. Děkuji mu za to.
