Mnozí rodiče prožívají trauma, když jejich milované děti odejdou z domova a nevracejí se. Většina rodičů neustále čeká na jejich návrat. Mají strach o jejich život. Text pojednává o otci, který objal svého syna, který se vrátil.
Pro ty, kteří nevěří Bibli, ale i pro věřící bych rád „vypíchl jeden příběh“, který, jak mnozí znalci říkají, je skvostem a pokladem Nového zákona. Stal se základem pro mnohé písně, obrazy, divadelní scény, články a církevní vyučování. Obecně se mu říká“ Podobenství o ztraceném synovi a čekajícím otci“. Zazněl z úst Ježíše Krista.
„Když mladší syn dospěl, tak si vyžádal od otce část svého majetku, který mu podle tehdejších zvyklosti náležel. Odešel do daleké krajiny a tam rozmařilým životem, celé své dědictví rozházel. Když byl již na dně, hladový a osamocený, zatoužil po otci a domově, a rozhodl se vrátit zpátky. Počítal s tím, že nebude přijat, a že tátu poprosí, aby se mohl stát jedním z jeho služebníků. Když se přiblížil k domovu, všiml si již z dálky, že jeho otec tam čeká. Ano, čekal na něho. Možná, že to byla jen náhoda, anebo tam čekával na něho denně. Tušil, že se jednoho dne vrátí a stalo se. Syn přišel k němu s prosbou za odpuštění, a než stačil cokoliv říci, otec ho objal a políbil, což znamenalo, že ho přijímá opět jako svého syna. Prosil za odpuštění, ale to již byla jen „třešnička na dortu“. Vztah byl okamžitě obnoven a syn byl vyslyšen. Tento den byla vystrojena veliká hostina. Všichni v domě se radovali, jásali, tancovali, neboť ztracený syn byl nalezen a žije."
Tento dávný příběh se opakuje v životě i nás současných lidí. Jako ta dívka, která vyrůstala jen s matkou, v jednom velikém městě. Jednoho dne bez rozloučení utekla z domu a užívala si nočního života docela dlouho. Matka byla velmi nešťastná, měla obavy ze zneužití a zničení jejího života. Často dceru hledala a jednou ji napadla šílená myšlenka. Nakopírovala mnoho fotografií své dcery a vyvěsila je na mnoha místech v centru i na perifériích města. Stále měla naději, že její dcera tam někde žije. Na fotkách napsala: „Marie, vrať se domů, matka na tebe čeká“. Když se dívka jednoho rána vracela do svého bydliště, unavená a zklamaná svým způsobem života, jakoby jen náhodou si všimla jedné z těch fotografií. Hodně se jí to dotklo, vůbec neváhala a tentýž den běžela k matce. Bylo mnoho radostí a slz z tohoto setkání, úžasná oslava. Podobně jako v Kristově příběhu před dvěma tisíci léty.
Do třetice existuje ještě jeden příběh. Náš osobní, který se velmi podobá těm předchozím. Pán Bůh, v kterého věříme, a který nás stvořil ke svému obrazu, nás miluje a touží po tom, abychom i my jeho považovali za otce a žili s ním ve společenství a mohli mu oplácet láskou a vděčností. Jenže jsme se obrátili proti němu a vzdálili z jeho cest. Často platíme za to velikou cenu. Rozházený, zničený, osamocený život, i když to vůbec na první pohled nevypadá.
V každém z nás je ukryta touha vrátit se k Pánu Bohu, Ježíši Kristu. Sami víte, jak ve chvílích samoty, když se dokážeme soustředit v našem nitru, cítíme touhu po někom, kdo nás přesahuje, po něčem hezkém, dokonalém, po někom, kdo nám, nezávisle co prožíváme, nebo kdo jsme, rozumí a miluje nás. On na nás neustále čeká. "Pojďte ke mně všichni obtížení břemeny a problémy a já vám dám svobodu a odpočinutí" (Ježíš). Jak to lze udělat prakticky? Jako v tom prvním příběhu: "Otče provinil jsem se před tebou, učiň mně svým služebníkem". Otec ho přijal jako syna a ještě to společně oslavili. Mnozí jsme to prožili opravdu osobně. Bylo nám odpuštěno a máme jistotu, že nás miluje a je stále s námi. Někdy se nám zdá, jakoby hostina k našemu návratu trvala neustále. Prožíváme i trápení, problémy, ale nemusíme být nikdy osamoceni. Cítíme se jako doma, jako dědicové mnoha dobrých darů. On nám nic nevyčítá, dluhy jsou zaplaceny, vztah je narovnán, jsme ve smíření a pokoji s nebeským Otcem.
Během mého života jsem prožil mnoho „návratů domů“. I některé z mých dětí se párkrát „zapomenulo“ vrátit domů. Bylo to jen krátkodobé. Byl jsem netrpělivý, v obavě z jakéhosi zneužití, ohrožení mravního života. Nespal jsem v noci, hleděl do okna, modlil jsem se a nakonec jsem byl nadšen z jejich návratu, i když opožděného. Ani jsem nenaříkal, nespílal, někdy jsem je objal a ujistil, že navzdory čemukoli je budu stále milovat. Byl jsem moc rád, že jsme opět spolu doma.
Mnohem častěji se setkávám s podobnými příběhy, jako na začátku našeho příběhu. Mnozí lidé náboženští, ale i nevěřící, ateisté, členové jiných náboženských systémů, nebo skupin, se vracejí k „nebeskému Otci domů“. Někteří dostali veliké příležitosti si opravdu užívat. Vlastním přičiněním, nebo pomocí přátel, rozmrhali svůj život, majetek, schopnosti, zničili vztahy s nejbližšími. Zdá se, že nemají žádnou šanci ke změně a nápravě. Možná, že existují nějaké zázračné terapie, aktivity, projekty ke změně. Tento článek chce jen inspirovat k myšlence, že Otec v nebi čeká na ty, kteří se touží vrátit domů. Kristus to kdysi řekl velmi explicitně: „Kdo přijde ke mně, toho nevyženu ven. Odpustím, obnovím, očistím a bude mít se mnou společenství – vztah Boží lásky. A nakonec ho opravdu přijmu k sobě domů. Žádné odsuzování, výčitky, ale dokonalé odpuštění, smíření s Bohem i lidmi."
Pro některé to může znít jako mýtus, fantazie. Je tak moc podobných živých příběhů lidí, kteří vyzkoušeli tento návrat a změnu, že omyl je zcela vyloučen. Pravdivost Písma, ze kterého vzešel náš příběh a Kristova slova již dávno, i nyní zřejmě obstojí ve zkoušce vědeckých i dalších důkazů. Zároveň osobní svědectví těch, kteří pochopili jeho slova a taky se vrátili domů, lze snad vzít vážně. Ale je to můj osobní pohled a přesvědčení. Budu vděčný za jakékoli Vaše souhlasné, nebo negativní postřehy, i za jiné cesty návratů domů a proměny života, možná i někoho z Vás osobně.
