Mnohokrát jsem hovořil se snoubenci, kteří vstupovali do manželství, i se zkušenými partnery, kteří spolu prožili mnoho let a vychovávali děti. Všichni věřili, že jejich láska vydrží, měli naději, že vytrvá navždy.
"Manželství je jako obležená pevnost: kdo je venku, chce dovnitř, a kdo je uvnitř, chce ven." (Arabské přísloví)
"Muž neví, co je to štěstí, dokud se neožení. A když to zjistí, už je pozdě." (Krejčí)
"Láska začíná tím, že se člověk cítí osamělým, a končí tím, že touží být osamělý." (A Tolstoj)
Není lepší zůstat svobodným a nekomplikovat si život, nevstupovat do té pevnosti, a pak toužit z ní vyjít ven? Končí láska tím, že se člověk ožení? Možná, že tyto citáty psali lidé, kteří se zklamali, učinili špatná rozhodnutí, zahořkli. Rád bych s Vámi sdílel to, že životní příběh kohokoliv z nás, může být naprosto jiný. Sám jsem třicet osm let ženatý a osobně nemám pocit, že jsem v pevnosti, ani nechci ven. Zároveň věřím Bibli, která cituje mnohé pěkné věci o lásce, o vztazích vůbec, o životě s Bohem. Získal jsem mnohé zkušenosti o tom, že Bible je pravdivá, ale upřímná, nezamlžuje, dává smysl manželskému vztahu. I lásce dává šanci a naději.
"Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá."
Jsem přesvědčen, že s věřícími manžely přebývá živý Bůh, který chce hovořit, naplňovat srdce hlubokou vzájemnou láskou. Opravdu život není peříčko. Je někdy nesnadný a složitý. Jdeme-li ve dvou, tak starosti i radosti sdílíme. A v tom je úžasná síla. Můžeme si pomáhat a milovat se. Láska skutečně něco vydrží, má naději. Být ve dvou navždy je ale také úskalí. Je nebezpečí, že ten objekt lásky, bez kterého jsem si nedovedl představit život, se stane objektem nezájmu, až nenávisti. Je to docela riskantní. Může se stát, že nebudu přijat, vždy uznán, nebude respektován můj názor. A to je docela bolestivé. Mnozí začínali velmi hezky s nadějí, že jim se to musí podařit, ale nepochopili, nikdo jim neřekl, o čem ten společný život doopravdy je. Že není jen o slasti, která sem samozřejmě patří, není o tom, že se o mně někdo postará, že bude naplňovat mé potřeby. Je zároveň o oběti, o tom, že někdy, aniž bych musel, vezmu na sebe vinu svého partnera. Odpustím, aniž je k tomu důvod, zapomenu, i když můj rozum chce za každou cenu si to ponechat a připomínat.
V jednom románu, který se jmenuje "Klubko zmijí", je popsán příběh manželského páru. Před mnoha léty se pohádali kvůli tomu, že manžel projevil nedostatek zájmu o jejich nemocnou pětiletou dcerku. Od té doby žili v jednom domě odděleně. Každý večer oba čekali, že se ten druhý partner pokoří a spor ukončí. Nikdo z nich to však neudělal. Ani jeden nebyl ochoten rozlomit prokletí obvinění, které zničilo jejich vztah.
Jejich láska nevydržela
Je to zvláštní, jak my muži jsme mnohdy přecitlivělí, ješitní a ufňukaní, jako malé děti. Když něco selže, nepodaří se, tak jsme schopni hledat viníka. Jak se to sveze na ty nejbližší, paradoxně na ty, které nejvíc milujeme. Stálo by za to, abychom se občas zeptali našich milovaných, jak se cítí v naší přítomnosti, když v "krizovkách" obhajujeme sebe, je obviňujeme a děláme kolem sebe dusno. Místo, abychom dokázali vzít zodpovědnost na sebe, unést i to, co normálně nést nemusíme, schováváme často hlavu do písku. Ani my křesťané nejsme z toho nešvaru a hříchu venku.
Taková láska nemá mnoho naděje
Připomeňme si Ježíše Krista. Vždy jednal, jako pravý muž. Za nikoho se neschovával. Dokázal říci pravdu v lásce, ale přitom nikoho neobviňoval a nezraňoval. Ježíš nebyl jen pravým mužem, ale byl zároveň Božím Synem. Všude rozdával milost a lásku. Když ho pak nespravedlivě obvinili a přibili na kříž, modlil se: „Otče, odpusť jim“. Kristus nesl pro ty, které miloval oběť. Mohl se bránit, jiné osočit. Neudělal to. Zachoval se, jak přísluší mužům. Postavil se čelem ke zlému. "On vzal na sebe veškerou naši vinu.“
Myslím, že zde tkví tajemství úspěchu, křesťanského i každého manželství. Zastavit se a častěji si vzpomenout na tu jedinečnou osobnost. Jak on řešil narušené vztahy? S nikým se nehádal, nevyčítal, nespílal, neobhajoval se. Vyslechl slabé, dodal odvahy, potěšil, odpustil, pomohl, miloval. Proto si získal tolik následovníků. Získal si jejich srdce. A získává si je dodnes. V něm i my muži máme příklad. A nejen příklad. On rozumí našim duším a rád dává moudrost i moc milovat, navzdory všemu. Nikdy nás nenechá ve štychu.
Přeji všem manželkám, které znám, samozřejmě i mé ženě, takové muže, kteří doopravdy věří v Krista, nechávají se inspirovat, učí se opravdu milovat, odpouštět a žít jako praví muži, nejen ve vlastních rodinách, ale v zaměstnání, i ve společnosti. Jsem přesvědčen, že v takové atmosféře Boží lásky a smíření budou s radostí vyrůstat naše dětí a vždy se budou rády vracet domů.
Pokud váháte, zda jít naplno do vztahu, povzbuzuji Vás - skočte do toho rovnýma nohama. Nehleďte na názory frustrovaných lidí, jimž se život ve dvou nepovedl. Hleďte do Písma, vložte svůj život do rukou Ježíše Krista a jděte do toho s odvahou a s nadějí. Nezapomeňte zároveň okořenit své společné dny, špetkou zdravého humoru, "selského rozumu" a přiměřeného relaxu...
"Ať se bude dít cokoliv, tato láska má naději, věří a jistě vytrvá" (Bible).
