Při těchto volbách nebylo možné si nevšimnout emocí, které kandidáti a jejich týmy prožívali. Kdo vyjadřoval radost a vděčnost? Jak se chovali k oponentům? Jak vypadaly jejich obličeje? Všimli jste si toho? Já ano a proto sdílím.
Pan Andrej Babiš na tiskovce těsně po volbách řekl, že má velkou radost a vzápětí se zeptal, „Proč ho někteří nazývají zlem?“ Je jasné, že mu to nebylo po chuti. Uvědomuji si, že sám si na tu otázku odpověděl, následným povídáním a svým postojem.
Babiš neměl radost. Vůbec nevypadal, že se raduje. Tím více jeho tým. Copak tak vypadají lidé, kteří se těší z vítězství svého šéfa? Krve by se v nich nedořezal. Zamračené tváře, bez citu, bez náznaku úsměvu. Okolnosti potvrzují opak, než to, co tvrdil Babiš. Po radosti ani slechu - dechu.
To, že Babiš neměl radost, potvrdil svými slovy a postojem vůči svému okolí. Radostný člověk je vděčný. Když otevře ústa, tak se to musí projevit v jeho slovech (nemluví jen o sobě, nesoudí jiné, neposmívá se, nelže, nehledá komploty…).
Ježíš Kristus kdysi řekl, že: „Strom se pozná po ovoci. Jeli dobrý, tak vydává dobré ovoce, a opačně“. Znamená to, že strom v tomto kontextu je náš život – naše nitro, chcete – li „srdce“. Z našeho nitra tryská „voda“, buď k životu, nebo ke smrti. Můžeme se obhajovat, že jsme dobří, okolí to pozná podle našich slov, jednání a postojů. V tomto smyslu, někteří označují Babiše za zlo. Protože delší dobu sledují, co a jak prezentuje, jak se chová, jaké vytváří ve společnosti vztahy. Jeho slova jsou přinejmenším urážlivá, odsuzující, zlá a zraňující. Myslím, že komentátoři docela objektivně posuzují dění ve společnosti. V sobotu jsem poprvé slyšel, jak jim zatrnulo, jak si uvědomili, že to, co slyšeli z úst případného prezidenta republiky je maximum možného, je podlé, nehodné hlavy státu. Dříve slyšeli mnohé, ale toto předčilo vše předešlé. Když přirovnal Petra Pavla k prezidentu Putinovi, který provádí na Ukrajině genocidu, je tak neuvěřitelné, sprosté a nenávistné, že tato a ještě další slova ho předem diskvalifikují pro prezidentskou funkci a pro jakýkoli jiný vůdčí úkol. Dokonce i některým vysoce postaveným členům "ANO" to docvaklo. Zajímavé, jen některým, ale ne mnohým občanům.- voličům. Otázka je nasnadě: „Co by se muselo stát, co by Babiš musel říci, nebo udělat, aby se i jim otevřel vnitřní zrak? Aby si byli schopni říci: „Tak toto již je za hranou, to již nedám, to již stačí.
Myslím, že druhým znamením Babišova života je pýcha. Já vím, že se tyto pojmy, jako pýcha a pokora ve společnosti nenosí. Ale máme již dostatek času, abychom mohli říci, že p. Babiš jedná a mluví jako sebestředný a pyšný člověk. Mluví stále jen o sobě. Při poslední debatě na Nově, na otázky o budoucnosti, na vize a představy kandidátů, neustále vyjmenovával, co on, nebo hnutí udělali, to nejlepší, jediné, jiní neudělali pro lidi vůbec nic. Jen sebechvála a „plivání“ po jiných osobách. Po těch, kteří si dovolí mít odlišný názor. Ani špetka úcty, jen zlost, lží a strach.
Dovolím si zacitovat ještě jeden citát Kristův. Hovořil o tehdejších vůdcích v Izraeli. Oni jinými lidmi pohrdali, povyšovali se, pyšnili věcmi, které vykonali a jen svými dobrými vlastnostmi. Ježíš jejich jednání zhodnotil slovy: „Kdo se povyšuje bude pokořen“…
Pokud se jedná o to, jak neustále zdůrazňuje, že pomáhá lidem, je zřejmé, že nepomáhá. Svým postojem, řečí, odsuzováním lidem škodí, rozděluje, je hrozným příkladem pro mladou generaci. Je pravým opakem toho, jak nemá vypadat člověk, jenž chce být vůdcem národa.
Pan Petr Pavel taky neoplýval radostí, ale jeho tým ano. Byli nadšeni. Jeden z novinářů se ho zeptal, proč se neraduje? Zřejmě, že to není jeho vlastnost, aby projevoval veřejně své city. Ale to, jak se vyjadřuje, jak se chová vůči jiným lidem, ho právem posouvá blíž k vítězství ve druhém kole. Taky nebyl mým kandidátem z důvodů, které jsou známé. Přesto si cením jeho uznání pochybení v době totality, jeho rozvahy, slušnosti i získaných schopností, které jistě zúročí při vedení země v těchto složitých dobách. Svoji odvahu dokázal v době své mise s nasazením vlastního života při záchraně francouzských vojáků v bývalé Jugoslávii.
To, co fascinovalo v této volbě, byla reakce paní profesorky Nerudové. Zůstala docela daleko za branami pražského hradu. Měla dost důvodu být naštvaná, mohla obviňovat, házet špínu na jiné. Navzdory výsledku jsme viděli spontánní radost, vděčnost u ní i v jejím týmu. Přece nevyhrála, ale reakce těchto lidí byla nádherná.
Zdá se, že toto byl závan svěžího větru do zatuchlých koutů politických sporů, bojů. Je naděje, že mladá generace, když převezme otěže politických i jiných oblasti naší společnosti, přinese novou perspektivu, naději, osvěžení, povzbuzení. Budou následovat své vůdce jako paní Nerudova, pan Hilšer a další. Nebudou zapšklí, zlí, pyšní a obviňující. Bude – li svět světem, je naděje, že dojde ke změně v generaci našich dětí a vnuků. Moc bych jim to přál.
