Možnost studovat pro všechny, je skvělým darem svobodné společnosti. Někteří z nás si toto období museli rozložit v čase a prodloužit. Článek má za úkol povzbudit případné váhající. Neváhejte a studujte. Nikdy není úplně pozdě.
Na Gymnázium Olgy Havlové v Ostravě - Porubě mám pěkné, nostalgické vzpomínky. Bylo mi 45, psal se rok 2000 a já jsem, coby starší pán a otec 4 dětí maturoval. Maturita byla tedy pro mně velikým zážitkem. Byli jsme první absolventi - dálkaři na této škole. Proto nás u maturity navštívil štáb České televize, který si všiml stárnoucího šťastného muže. Paní redaktorka z ČT se mně ptala, proč tak pozdě?
"Po ZŠ jsem nebyl přijat na průmyslovku a ve studiu na gymnáziu jsem neviděl jako křesťan smysl. Věděl jsem, že v mém „posudku“ je červeně podtržená věta: „Náboženský založen“. Byl jsem si vědom, že na vysokou školu stejně nebudu přijat. Na odborné učiliště mně přijali. Dělnických profesí bylo vždy málo. Tato červená věta mně provázela taky na vojně a určovala směr mého života. To mně netrápilo, věděl jsem, že můj život směřuje Bůh, kterému jsem odevzdal svůj život a který mně taky vyváděl z různých stupidních situací v práci i na vojně. To bych Vám mohl vyprávět."
Pár let po vojně jsem se někde u Baltu zamiloval až po uši, ona si mně vzala a krátce na to se nám "sesypaly" odněkud z nebe dětičky a touha po vzdělávání pomalu usínala. Až po pádu komunismu, když se již dětičky nedržely matičky a Gymnázium Olgy Havlové otevřelo 1. ročník dálkového studia pro pracující, touha po škole se probudila s velkou mocí. Tehdy již byla mou profesí služba kazatele v církvi. Děkoval jsem Pánu Bohu, že již poněkolikáté naplňuje svým způsobem, ve svůj čas, touhu mého života. Nevěřil jsem svým očím, když jsem zvládal s "odřenýma ušima" středoškolskou matematiku, kterou jsem neviděl 25 let. Byl jsem nadšen svobodou vyjádřit své přesvědčení i víru a žasl jsem nad novými knihami, které nebyly zatíženy stíny minulostí. Návrat do školních lavic, přátelství se spolu - studenty a vztahy s vyučujícími, to byly hodnoty, kterých jsem si tehdy hodně vážil. Tehdy jsem již tušil, že to je jen začátek dalších radostí a dobrodružství. Mé mládí se docela prodloužilo, uprostřed studující mládeže i svých vlastních děti. Na začátku se jemně uculovaly, pak mně začaly brát vážně a povzbuzovaly mně. Tato studijní epizoda mého života, trvala až do roku 2008 a procházela Banskou Bystrici a pak ještě rok Prahou.
Článek, který jste snad dočetli až sem, nemá za účel popsat mé životní úspěchy, ale má doložit, že když vložíme do Božích rukou náš život, On z něj učiní něco hezkého, hodnotného, něco co nás těší a pomáhá i lidem kolem nás.
V tomto případě to způsobil skrze skvělé učitele, profesory, spolužáky a ty, kteří po celou dobu studia byli nablízku a povzbuzovali mně i pomáhali. Díky za život ve svobodné zemi plné příležitostí, možností a výzev, pro každého z nás. To však platí i pro další oblasti života. I život bez možností studovat, stojí za to žít.
