Jedním ze zkušebních kamenů mé osobní víry byla dvouletá základní vojenská služba. Narukoval jsem k prestižnímu a utajenému raketovému vojsku, u protivzdušné obrany hlavního města. Nemohl jsem pochopit, co tam vůbec dělám.
Nostalgicky vzpomínám na dobu před 46 - ti léty, když mně v Praze na Ruzyni "za vojáčka brali" a pak mně na dva roky do hlubokých lesů poslali. Tehdy se to zdálo dlouhé, stupidní, bláznivé. Později jsem to vnímal, jako školu života, samostatnosti i víry. Proto to sdílím spolu s Vámi. Uvěřil jsem tomu, že "pro milující Boha všechny věci pomáhají k dobrému". Takže toto sdílení již patří do historie. Mé vzpomínání je důkazem, že jsem již teda pokročilý děda. A fotografie nám jen připomínají, jak jsme byli hezcí, mlaďoučcí, plní energie, vlastně byli jsme ještě jako děti, kterým svěřili do rukou nebezpečné zbraně, ale po dvou létech se něco změnilo a byli z nás dospěláci. Ale zůstala v nás pachuť zrůdné ideologie, nenávisti k těm na západě a silný pocit zcela zmařeného času.
Před nástupem na vojnu mně prověřovali a dotazovali se, nejen v mém bydlišti.. V tom případě jim kupodivu nevadila červená věta v mém posudku, o mém náboženském směřování. Přece jim mé křesťanské přesvědčení nedalo pokoj. Hned druhý den po nástupu na vojnu, po přiznání se ke Kristu, mi byla zabavena Bible a dostal jsem k povinnému studiu knihu „O náboženství“ od Lenina. Tuto jsem měl dle rozkazu studovat. Byl jsem často „na koberečku“ u politického náčelníka. Tehdy jsem pochopil, proč jsem se učil krátce před odchodem na vojnu tolik biblických textů nazpaměť. Nyní se mně náramně hodily. Jako křesťan jsem mnohokrát směl zakoušet Boží moc a ochranu v rozhovorech s mými nadřízenými a kamarády, a v různých těžkých situacích.
Po přestěhování na jiný útvar do Vlkavy u Mladé Boleslavi, jsem velmi často prožíval Boží péči a ochranu. Po celých téměř 6 - ti prvních měsíců jsem se nemohl zúčastňovat bohoslužeb. Občas jsem navštěvoval jednu věřící rodinu. Pečovali o mně jak o vlastního syna. Bůh někdy zázračným způsobem vyslýchával mé modlitby a nakláněl srdce mých nadřízených ke mně. Můj velitel roty, když se dozvěděl, že mám u sebe opět Bibli si mně zavolal a sdělil mi, že ví, že ji potřebuji a tedy mi nebude bránit, abych ji pro svůj užitek používal. Často jsem s ním vedl dlouhé rozhovory. Že jsem věřící, to chápal, že jsem nevstoupil ani po naléhání do svazu mládeže, to nedokázal pochopit. Choval se však ke mně jako otec a v krizových okamžicích se mně zastal. V době tvrdé totality byl citlivým člověkem i vojákem. Velmi jsem si ho za jeho upřímné postoje vážil.
Po 35 – ti létech mi Bůh připravil zvláštní setkání s tímto člověkem. Na konferenci v Kralupech nad Vltavou jsem při volném odpoledni nostalgicky zavzpomínal na dávnou dobu mé vojny. Vlkava ležela nedaleko Kralup. Dotázal jsem se paní ve vlaku, na které zastávce mám vystoupit, abych se mohl podívat na bývalý vojenský objekt. Informovala mně špatně a tak jsem vystoupil o zastávku dřív. Šel jsem lesem, polem a v duši jsem nadával a říkal si: “Tadku, zeptej se příště ženy na něco, ta ti jistě poradí“. Když jsem dorazil na benzínovou stanici a dal jsem se z paní „benzinářskou“ do řeči, zjistil jsem, že je manželkou mého bývalého náčelníka štábu a dobře zná toho velitele roty, o kterém jsem se před chvíli zmínil. Řidiče, který tankoval benzín poprosila, zda by mně mohl ukázat jeho dům. Zavezl mně až k němu. Přišel mi naproti starší muž, kterému jsem se představil jako voják, který před třiceti pěti léty pod jeho velením sloužil. Po krátké přestávce mi řekl: „Že jste ten voják, který měl s sebou Bibli.“ Vzpomněl si na tento detail po tolika létech. Pozval mně k sobě na občerstvení.
Tam jsme mohli společně vyprávět o svých životech. Spolu s manželkou a jeho synem jsme zajeli na místo bývalých kasáren, z kterých zůstaly jen trosky. Tam začal vyprávět poprvé svým nejbližším o své dávné profesi. Oni mu se zájmem naslouchali. Zdálo se mi, že toto jejich naslouchání a jeho vyprávění mělo veliký význam pro jejich vzájemné vztahy. Pak mně můj bývalý velitel odvezl pozdě večer na vlak a sdílel mi některé věci ze svého života a pozdější služby u armády. Bývalý vojáček, ale nyní i pastor naslouchal svému veliteli. Měl jsem ohromnou radost z tohoto prožitého odpoledne. Děkoval jsem Pánu Bohu za to, že mi paní ve vlaku dala špatnou informaci. Jinak bych se s těmito lidmi jistě nesetkal.
Tento den jsem si znova uvědomil pár skutečnosti:
- Bůh je svrchovaný Pán. On někdy projeví svoji moc i pro nás. To, že jakoby ozubená kolečka do sebe zapadnou, není náhoda. Je to jeho vedení. Několikrát jsem prožil jeho zásah, korekci, usměrnění v různých, mnohem důležitějších zkušenostech (vojenské služba, seznámení s manželkou, studium na biblické i střední škole…).
- Bůh někdy využívá lidských omylů, slabosti, nevědomosti, dokonce hříchů, aby se oslavil a nás dovedl do cíle.
Mám tu zkušenost, že když jsem vyznal Krista před nevěřícími lidmi, když jsem nezištně hovořil o své víře, Ježíš se mně zastal. Někdy to učinil skrze jiné lidi. Když jsem klečel první večer u postele, abych se modlil, kupodivu se mi kamarádi nesmáli, jak jsem očekával. Vyslechli si mé důvody a pak mi sdělovali některé věci ze svých životů. Přiznávali se, že také mají určité náboženské zkušenosti. Nadřízení si začali vážit mých postojů, ale to mi jeden z nich sdělil, až mnohem později, ke konci vojny. Ve vypjatých situacích mně sami vybízeli, abych se zavřel v kabině a modlil se. Pak mi děkovali za vyslyšenou modlitbu. Sám jsem zíral, jak dobrý Bůh dokazuje svoji lásku i moc v mém životě.
Docela často jsem chodíval do stráže. Vždy jsem se modlil, abych nemusel použít zbraň. Na stojce jsem nikdy nespal. Byl jsem si vědom svých povinností a zodpovědnosti za své kamarády.
Tehdy na vojně jsem se učil důvěřovat Pánu Bohu a stavět svůj život na jeho věrnosti a lásce. Pro mé přesvědčení a ne členství ve svazu mládeže, mně údajně nemohli celé dva roky povýšit. Paradoxně na závěr mé služby mě můj velitel chtěl vyznamenat. Vyfotili mně před bojovou zástavou – „za vlast, za socialismus“. Bylo to tehdy téměř nejvyšší vyznamenání pro vojáka základní služby. Nikdy před tím jsem se nehlásil pro socialismus. Vlast jsem měl rád. Nevím, zda bych za ni položil život. Ale přísahal jsem, že jsem ochoten umřít za vlast. To je dosti silné dilema. Měl jsem vůbec přísahat?
Můj dobrý kamarád odmítl přísahat a dostal za to několikaleté vězení. Velmi si ho vážím za jeho nekompromisní postoj. Přesto jsem rád, že jsem mohl zachovat živou víru, ve viru nesmyslnosti totalitního režimu. Nechal jsem se tedy vyfotit před bojovou zástavou. Divné, že? Mysleli si, že budu hrdý. Byl jsem rád. Ještě naposledy jsem mohl domů. Každá odměna se rovnala cestě domů. Sekat dobrotu na vojně, v některých věcech, držet hubu a krok, a přitom se nestydět za Krista, bylo složité v době totality, ale stálo to za to. Považoval jsem to za Boží věrnost a milost. Cítil jsem to mnohokrát, jak mně Pán Bůh "nesl", jakoby na svých rukou. Moje osobní víra byla zachována a prohloubena, trvá až dodnes. Komunistická vojenská ideologie, která nám byla vtloukána do hlavy, se za 13 let zhroutila.
SVĚTSKÁ SLÁVA - POLNÍ TRÁVA
